Tenhle Američan během nejhlubšího komunismu natáčel ve studiu Bratři v triku Toma a Jerryho, Pepka námořníka a další americké kreslené seriály. Své zážitky a zkušenosti Gene Deitch shrnul v knize For the Love of Prague (Pro lásku k Praze) a je jich tak plný, že ani nečeká na mou otázku a spustí sám:
„Jsem jediný Američan, který tu za předchozího režimu žil a přitom nebyl komunista. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že mě režim toleroval. Nemohli mě nijak ovládat: vymínil jsem si neomezené zpětné vízum, prý jako jediný člověk v historii Československa. Mohl jsem kdykoliv skočit do auta, odjet do západního Německa, nakoupit, co bylo třeba, a být na večeři doma. Jezdil jsem většinou do Weidenu. Je to malé město hned za hranicemi, ale pro nás to byl ráj. Měli tam všechno, zatímco v Československu byl problém sehnat třeba jen toaletní papír. Podobné výhody měli pouze diplomati, ale já žádné diplomatické konexe neměl. Někteří lidé se na mě dívali podezřívavě, mysleli, že jsem komunista nebo člen CIA. To, že jsem si mohl jezdit sem a tam díky animovaným filmům pro děti, jim připadalo moc jednoduché, než aby to byla pravda.“
* Dařilo se vám nezaplést se s politikou?
Politice a z ní plynoucím nepříjemnostem jsem se díky manželce vždy vyhnul. Neznal jsem žádné disidenty, Zdeňka dávala pozor, abych se do ničeho nenamočil. Myslím, že i režimu se hodilo, že tady žiju, protože to mohli zneužít pro svou propagandu: když tu žije i Američan, tak se tu lidé přece nemůžou mít tak špatně. Používali mě jako reklamu, i když jsem se snažil nedávat jim k tomu záminku. Chtěl jsem tu zůstat, vyhýbal jsem se potížím a přinášel režimu peníze, tak mě tolerovali. Odposlouchávali mě a sledovali, ale říkal jsem si, no a co, vždyť nic špatného nedělám.
* Ale natočil jste animovaný film Obři, který putoval do trezoru.
To bylo zajímavé. Já jsem vlastní filmy netočil, adaptoval jsem obrázkové knížky pro děti. Bratři v triku pořád chtěli, ať natočím něco svého, ale já jsem si s komunisty nechtěl zadat a vždycky jsem našel nějakou výmluvu. Zato můj producent ve Weston Woods dostal nápad, ať udělám film o konfliktu mezi Izraelem a arabským světem. S Československem to nemělo nic společného. Obři šli do kin na podzim 1968, krátce poté, co přišli Rusové. V Praze z toho byla senzace, protože každý ten film pochopil jako narážku na ně. Záměr to ale nebyl. Obry zakázali proto, že byli příliš „oboutsider jektivističtí“. Nikdy předtím jsem to slovo neslyšel. Komunisté znali jen filmy o dělnických hrdinech a kapitalistických padouších, nemohli pochopit film, kde jsou obě postavy stejně prohnilé.
* Měl jste kvůli Obrům potíže?
Čekal jsem, že budu, ale oni je prostě potichu stáhli a bylo. Proti mně nic nepodnikli a asi doufali, že ani já nebudu dělat virvál. Pro mě bylo hlavní, že Obři běželi v amerických kinech, českou verzi jsem bral jako vedlejší produkt. S politikou neměli nic společného, ale hlavně po roce 1968 se komunisti báli všeho. Komunismus je založený na strachu. Nemohli dovolit jediné slovo proti režimu, nesmělo se dokonce ani pochybovat.
* Vezměme to ale od začátku. První film jste natočil už ve třinácti...
Ano, chodil jsem tehdy do školy v Hollywoodu. Disney zažíval obrovský úspěch se Sněhurkou a studia hledala nové talenty. Poslala své zástupce na hodiny výtvarné výchovy po celém Los Angeles. Já jsem pro ně nakreslil film o papouškovi, který odletí na Mars. Kreslené filmy mě zajímaly od malička. Taky mě bavilo dělat s kamarádem amatérské noviny The Hollywood Star-News, naučil jsem se v nich psát příběhy a kreslit obrázky.
* Ale narodil jste se v Chicagu. Jak jste se dostal do Hollywoodu?
Nezapomínejte, že jsem se narodil v roce 1924. Velmi dobře si pamatuju, jak se o pět let později všechno zhroutilo a přišla velká hospodářská krize. Naši příbuzní se přestěhovali do Kalifornie, kam tehdy chtěli všichni, a my jsme za nimi přijeli otcovým Fordem model T přes skoro celou Ameriku, to bylo moje první dobrodružství. Byli jsme úplně chudí. Kupoval jsem si sušenky pro psy, které byly levnější než ty pro lidi, a chroupal je pod nápisem Hollywood, který tehdy ještě zněl Hollywoodland. Pak jsem konečně dostal i skutečný projektor a cívky filmů s Mickey Mousem. Studoval jsem je okénko po okénku, na žádnou školu animace jsem nechodil.
* Animací jste se začal živit ve studiu UPA. Jak k tomu došlo?
Animační studia v té době používala výraznou stylizaci. První animátoři totiž neuměli moc kreslit. Každé studio mělo vlastní styl: koloval vtip, že když chcete pracovat u Disneyho, musíte mít čtvrťák a dva desetníky, abyste mohl kreslit Mickey Mouse. Warneři měli Bugs Bunnyho, MGM Toma a Jerryho, všechny kreslené filmy vypadaly podobně a mělo se za to, že to tak má být. Ale lidé v UPA byli umělci a dostali nápad, že animovat se dá celý svět umění: Picasso, van Gogh, cokoliv. Odebírali časopis o jazzu The Record Changer, který jsem ilustroval, byl to můj koníček. Chtěli mě, protože jsem nebyl zkažený stylem žádného ze studií. Pracoval jsem v UPA s opravdovými génii animace, bohužel už jsou všichni mrtví. Začal jsem jako učedník a vypracoval se na uměleckého vedoucího pobočky v New Yorku.
* Vaše animované reklamy pro UPA běžely v Muzeu moderního umění v New Yorku. Co to pro vás znamenalo?
To bylo v 50. letech, na samém počátku televizních reklam, objevovali jsme celé nové světy. Tehdy všichni dělali jen reklamy pro kina. A v Muzeu moderního umění si uvědomili, že v UPA nesekáme jen obyčejné animáky, nýbrž že vytváříme nový druh filmového umění. První animované reklamy, co tam kdy běžely, byly moje. Zvedlo mi to reputaci. Na jejím základě mě pak televize CBS angažovala jako uměleckého ředitele studia Terrytoons, které koupila.
* Pro Terrytoons jste vytvořil například postavičku jménem Tom Terrific, která je dodnes součástí amerického povědomí. Jak vaše spolupráce skončila?
V roce 1958 jsem si na Manhattanu otevřel studio Gene Deitch Associates, Inc. a začal se živit televizní reklamou. Zároveň jsem pracoval na filmu Munro, který později vyhrál Oscara. Jednou se tam zjevil člověk jménem William Snyder (Gene Deitch ukazuje fotku na nástěnce) a dal mi nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Pořádně nevěděl, co dělá: nakoupil práva na spoustu knížek pro děti, doslechl se o Trnkovi a o tom, že se v Československu dělá dobrá animace, sehnal si vízum, přijel sem a potkal Zdeňku. Už tehdy byla vedoucí výroby. Zadal jí ty adaptace a ona na nich se svými lidmi odvedla dobrou práci, ale nemohla překlenout tu obrovskou kulturní propast mezi tím, jak se animovalo tady a jak v USA. Snyder si uvědomil, že potřebuje amerického režiséra. Přišel za mnou a trval na tom, že musím pracovat u něj. Říkal jsem si, mám studio na West Side a on určitě sídlí na East Side, to utratím mraky za taxíky. Ale on povídá: „Víš, je to mnohem dál.“ A tak se to stalo. Úplná šílenost. Neměl jsem tehdy ani pas. Snyder mě chtěl utáhnout i na to, že se v Československu zamiluju, namluvil by mi cokoliv. Souhlasil jsem, že mu pomůžu, pod podmínkou, že on zafinancuje Munroa.
* Tak jste odjel do ČSSR a nelitoval?
Víceméně. Přijel jsem 10. října 1959, všichni se připravovali na oslavy VŘSR, na každém okně visela československá a sovětská vlajka, Stalin ještě stál na Letné,nikdy jsem nic takového neviděl. Zdeňka se se mnou vůbec nechtěla setkat, iritovala ji sama představa, že přijede nějaký chytrák z Ameriky a bude jí vysvětlovat, jak se animuje. Ve studiu se jedna žena nedala rozeznat od druhé: všechny nosily bílé pláště. A režisér Václav Bedřich měl vlastní představu, jak mají filmy vypadat. Trapná situace pro všechny. A kdykoliv jsem něco Vaškovi řekl, kýval hlavou a říkal:„Ano, ano, ano.“ Jak jsem neuměl česky, myslel jsem, že říká, „I know, I know“ – já vím! Tak proč mě nezastaví?! Pak jsem konečně potkal Zdeňku, myslel jsem, že tam pracuje jako poslíček, ale ona to přitom celé vedla.
* Jak fungovala vaše spolupráce se Snyderem? V komunistickém bloku muselo jít o unikátní situaci.
Munro, náš první společný film, dostal Oscara. Získali jsme dalších pět nominací a jiné ceny. Byli jsme rozjetí. Fungovalo to tak, že on jako producent sháněl práci a platil za ni separátně studiu a mně. S Bratry v triku jsem nikdy neměl smlouvu, i když moje žena to studio dodnes vede; už padesát let jsem outsider. Na začátku mě měl Snyder v hrsti: zamiloval jsem se do Zdeňky a chtěl se tu usadit, byl jsem ochotný dělat cokoliv. Snyder s penězi různě fixloval, ale všichni ho milovali, hlavně ženy: Byl bonviván, samý vtípek, nedalo se proti němu říct ani ň. Po tom Oscarovi jsme od MGM dostali zakázku na Toma a Jerryho, od King Features Pepka námořníka a Krazy Kat, pro Paramount jsem vytvořil postavičku Nudnika, toho mám osobně nejradši. Měli jsme pořád co dělat.
* Vědělo se tehdy v Československu, že u nás vzniká „pokleslá buržoazní produkce“ pro imperialisty?
Komunisté dělali všechno pro to, aby to ututlali. Bála se i studia: třeba Hanna–Barbera, tvůrci Toma a Jerryho, měli v závěrečných titulcích vždycky napsáno: „Vyrobeno v Hollywoodu v USA.“ Nesměli jsme říkat pravdu. A museli jsme jména tvůrců amerikanizovat: třeba Václav Bedřich byl myslím Victor Edworth. Lámalo mi srdce, že nemůžeme nikomu z Čechů, kteří na těch filmech dělali, přiznat autorství. Ta divná jména, co vidíte v titulcích, to jsou zamaskovaní Češi.
* Za ty roky v československé animaci jste musel potkat Trnku, Pojara, Zemana... Jak na ně vzpomínáte?
S Trnkou jsme byli velcí přátelé, bydlel pár bloků od nás, když jsme ještě žili v Mostecké. Chodila k němu spousta lidí, měli jsme štěstí, že jsme byli součástí téhle skupiny. Lidé Trnkovi pořád posílali dárky a on nás pak svolával – musíte přijít, mám kaviár! Když jsme dorazili, vytáhl plechovku velkou jako virbl, nikdy jsem nic takového neviděl. Říkal, že ji nemůže otevřít, dokud nepřijde dost lidí. Bydlel u Čertovky, ta se jednou zanesla a musela se vyčistit. A jak hladina klesala, vynořila se nad ní obrovská hora lahví od šampusu. Protože Trnka byl velký piják a vyhazoval flašky rovnou z okna. Můj dobrý kamarád byl taky Jiří Brdečka, šel mi na svatbu za svědka. Pojar je naštěstí ještě s námi... Je to morbidní, ale vedu si seznam přátel a kolegů, kteří zemřeli od té doby, co jsem tady. Nedokážu to přestat sledovat.
* S Munroem jste vyhrál Oscara. Považujete to za svůj největší úspěch?
Oscar je komerční věc. Má větší publicitu než jakákoliv jiná cena. Není to úplně fér soutěž a oscarové filmy nemusejí být nutně ty nejlepší. O Oscarech rozhodují hollywoodské klany. Nestačí, aby film byl dobrý a aby jeho autoři měli v Akademii kamarády, musí se o něm taky mluvit. Letos byl evidentním vítězem Avatar, ale vyhrál film Smrt čeká všude, protože Avatar pro mnoho lidí z byznysu znamená hrozbu: jeho režisér Cameron se díky Titaniku vymanil z hollywoodské mašinerie a může si dělat, co chce.
* Jak se coby člověk z raných časů animace díváte na nové technologie, jako jsou ty použité v Avatarovi?
Filmový průmysl je založený na zoufalství, strachu a úzkosti. Pořád se hledá nějaké nové lákadlo. Když přišla televize, rozšířilo se plátno, teď se zase všude cpe 3D. Vždycky je to jen povrchní krok. Protože co je esence filmu? Příběh! A co je to hlavní v obraze? Člověk. Klasické němé filmy dnes lidem připadají komické, ale plochu záběru využívaly dokonale a jejich obraz byl nejkvalitnější možný. Třetí rozměr je totální podfuk. Vždyť co filmu přidá?! Proč bych se měl koukat třeba na Casablanku ve 3D?
* V technologii 3D se filmy asi budou točit trochu jinak než ty ze 40. let...
To máte pravdu. I já si myslím, že 3D je fantastická technologie – ale pro muzea, výstavy a komerční show. Můžete si prolézt model auta, plavat s rybami ve vodě... Film je ale založený na vyprávění. Možná se pletu, ale podle mě tenhle trend brzy vyšumí. Třeba ty 3D televize: lidé u televize žehlí, uklízejí, nesedí na zadku. To s 3D brýlemi nejde. ?
***
OČIMA AuTOrA ? Gene Deitch (85, na vlastní kresbě s manželkou Zdeňkou) je skromný a vitální pán. Mluví plynně česky. Byt i ateliér má vyzdobený připomínkami své bohaté kariéry. Vzpomíná na ni rád a s hrdostí: mezi historkami mi pustí ukázky své tvorby z retrospektivy na portálu cartoonbrew. com. Za desítky let vůbec nezestárly.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN vojtech.rynda@lidovky.cz
