Publicista Petr Ferenc nabízí portrét vydavatelství Guerilla – nejčilejšího archeologa scény, ale i iniciátora nových děl Ivana M. Jirouse či Knížákova Aktualu.
Na internetových stránkách vydavatelství Guerilla Records vítá návštěvníka obrázek dřevěného ukazatele s nápisem Welcome To The Underground. „Guerilla Records je hudební vydavatelství, které se snaží zachytit hudbu, jejíž kořeny tkví v tzv. undergroundu – tak, jak ho vnímá kulturní establishment – a ukazuje se, že v každé době a každém systému. Čili hudbu zajímavou, živou, nadčasovou, osvobozující... A neprodejnou (ve všech pomyslných aspektech tohoto slova),“ píše tamtéž Vladimír Drápal řečený Lábus, který toto vydavatelství vede od roku 2001. Na počátku stála deska skupiny Guten Tag a dvě reedice alb DG 307. Lounská mánička Lábus, který je ve svém městě v současné době ředitelem divadla, zkrátka ve svém formativním období propadl kouzlu a pospolitosti „androše“ a ve svém katalogu, blížícím se nyní k sedmé desítce vydaných titulů, to dává patřičně znát.
Ten, který svedl Magora Na stánku Guerilly (bývá rozbit na většině undergroundových festivalů) lze kromě zmíněných DG 307 pořídit i několik alb Plastic People (i když hlavní řada reedic jejich díla vychází jinde), Milana Knížáka s Aktualem i bez, Umělé hmoty, Domu, brněnských Odvážných bobříků i jejich následníků Pro pocit jistoty a také sebrané nahrávky obskurních, převážně mimopražských spolků „venkovského androše“ osmé dekády jako Orchestr Bissext, Závodnička 5 a Aku Aku. Věděli jste třeba, že v kapele OPN působil kromě J. H. Krchovského i klávesista Vladimír Štancl, později známý na jiné scéně coby Michal David?
Lábusovu oddanost věci dokumentuje už sama skutečnost, že všem těmto nahrávkám pomáhá na svět, ačkoliv komerční „šťastné zítřky“ jsou mnohdy skryty za zcela nezdolatelným obzorem. Dalším důkazem toho, že underground se u něj cítí doma, je, že dokázal k natočení alb přimět osobnosti, které by se do něčeho podobného jinak nepouštěly. Ochutnávkou budiž album Ivana Magora Jirouse s orchestrem pro soudobou hudbu Agon, následovat má i Magorova „sólovka“. Neočekávanou „hvězdou“ Guerilly je sochař Libor Krejcar, jehož pět let staré Lesní hřbitovy kombinují estetiku androše s až industriálně zběsilým sólováním a beefheartovsky free saxofonem. Dočkaly se i reedice a jejich koncertní verze právě vychází na DVD. Do třetice Milan Knížák, který, troufám si tvrdit, i díky perspektivě spolupráce s Guerillou obnovil pro jedno studiové album svůj legendární Aktual: místo mariánskolázeňských nehráčů v něm působili mimo jiné undergroundově nepravděpodobní Zdeněk Rytíř a Vašek Vašák.
Zakázaní, takže dobří Guerilla Records je tou firmou zabývající se reedicemi rockové alternativy a podzemí, s níž si tuto činnost v současné době spojujeme nejvíce. Pražský Black Point vydal na začátku devadesátých let na kazetách značnou část archivu samizdatového vydavatelství Mikoláše Chadimy Fist Records, druhá vydání na kompaktu ale přicházejí dosti nahodile. Jsou mezi nimi ovšem klenoty v podobě boxů kompletní předlistopadové tvorby MCH Bandu a téměř všech koncertů Kilhets.
Druhá slibná značka v oboru reedic byla brněnská Anne Records. Na konto si připsala skupiny Z kopce, Ošklid, Máma Bubo, Ještě jsme se nedohodli a Aktual. Ovšem než stihla splnit sliby v podobě raného Precedensu a mnoha dalších, ukončila svou činnost. Vydáním kompletů Odvážných bobříků a „Propocitu“ Guerilla v loňském roce zvedla na dlouho pohozený štafetový kolík.
Reedice českého undergroundu a alternativy jsou ošemetná věc. Je tu totiž neustálá příchuť záslužnosti jen z toho důvodu, „že se to nesmělo“; sebemytizace obou scén probíhá v podobě zatím nekončícího přívalu memoárů a všemi možnými způsoby šířených legend. Posluchač tak má mnohdy ještě před poslechem hotový názor na to, co sice slyší teprve nyní, ale o čem přečetl nejednu bohatýrskou zkazku. Speciálně undergroundové společenství ve své nucené izolovanosti, která ale byla pro vznik legendy přímo ideální, dává vzniknout opravdu kultovním a kuriózním hrdinům. Můžeme o skupině, která odehrála všeho všudy tři utajené koncerty, tvrdit, že je „jednou z legend českého bigbítu“? Polistopadoví konvertité k undergroundu, jakož i malá část jeho skutečných protagonistů tak činí docela rádi.
Underground je značkou, kterou mnozí považují za nezpochybnitelnou. Kritický pohled na ni leckdo obchází po špičkách, aby nebyl nařčen přinejmenším ze sympatií k bolševismu či, je-li kritik starší, rovnou z fízlovství. Samozřejmě nepaušalizuji – při setkávání s protagonisty pražského androše sedmdesátých let narážím na inspirativní, podnětnou a zábavnou společnost, občas ale i na syndrom „zasloužilosti“ – bolševik je pryč, vzpomínejme na hrdinská léta v roli svědomí národa, o kterém se už učí i naše děti a vnoučata. Trochu to připomíná televizní vzpomínání „mistrů zábavy“, jací byli zamlada junáci. Aje-li některá nahrávka čirou náhodou zcela neposlouchatelná, lze poukázat na dobu, poměry, touhu po svobodném vyjádření. Žabí hlen, perla na dně S tou „neposlouchatelností“ je taky kříž. Když se Petr Janda v seriálu Bigbít z otázky, zda znal osud a tvorbu Plastic People, vykroutil tím, že jej nezajímali, neboť ho tahala za uši jejich neumětelská hra, nebylo to – vzhledem k jeho očividné nechuti konfrontovat svou roli protežovaného profesionála s osudem nejzatracenější kapely v této zemi – trapné snad jen jemu samému. Jistě, archivní koncertní záznamy a nahrávky z domácích studií se přes veškerou postprodukční práci své patiny již nikdy zcela nezbaví, posluchač má ale rok od roku zmlsanější uši a jeho touha domýšlet si, dešifrovat a přehlížet kiksy je, pokud není vášnivým sběratelem bootlegů, čím dál menší. Nejlépe z toho vycházejí nahrávky kapel neobvyklého zvuku, při jejichž poslechu nejsme neustále nuceni srovnávat s ideální podobou toho kterého zvukového idiomu. Staří Plastici, Dégéčka, Aktual, Pro pocit jistoty nebo Žabí hlen stále žijí po svém. U jiných nahrávek je přibližování nedostižnému ideálu k nepřežití.
V guerillím katalogu se taková položka také ojediněle najde, jiné „vykopávky“ ale naopak ukazují, že bílá místa na české hudební mapě občas mohou skrývat strmé vrcholky. Kdo kromě několika pamětníků ještě před dvěma lety tušil, že spolek s obskurním názvem Žabí hlen není recesistická partička neumětelů, ale kolektiv věnující se s neobyčejně hlubokým prožitkem improvizaci na zcela světové úrovni? Z mnoha hodin archivních záznamů Lábus zatím sestavil dvě alba, doufejme v další pokračování.
Jak se značka zaměřená na objevování zasutých zákoutí vyrovnává se současností? Lábus vždy zdůrazňuje, že Guerilla je firmou jednoho člověka, jednoho vkusu. Dramaturgie novinek podle toho vypadá a z velké části ji tvoří nová díla „starých známých“. Mnohdy jsou překvapivá. Studiová novinka Plastiků Maska za maskou je dokumentem boje o smysl existence, svědčícím spíše ve prospěch kapely; u alba Kakofonie cesty vůdce DG 307 Pavla Zajíčka je s podivem, že nezbouralo všechny možné výroční ankety. Starej gauner Umělé hmoty pro změnu ukazuje, že někdejší „folklor undergroundu“ je dnes zcela tuctovou pubrockovou kapelou, třeba ve stylu Echt!. Totéž platí i pro Hally Belly, autory slavného sloganu „už je tady zase / to fialový prase / už je tady zas / ten fialovej ďas“.
Publikování je nejlepší demytizace Ze současných kapel, které se k odkazu undergroundu programově hlásí, zmiňme pražskou trojici New Kids Underground, BBP a Skrytý půvab byrokracie, zdaleka nejlepší je ale deska Jsi orkneyské víno brněnského Čvachtavého lachtana a básníka Jaroslava Erika Friče, další z tajných klenotů značky. Nezaměnitelná recitace starého pardála a neúnavného pořadatele koncertů a básnických čtení dává stylově odvozenému projevu o generaci a půl mladší kapely důraz, vážnost a opravdovost. Z řad Lachtana mimo jiné pochází i frontman Květů Martin E. Kyšperský a multiinstrumetalista rozkročený mezi mnoha žánry Tomáš Vtípil. Kromě toho, že jeho housle a elektronika dodávají další fazetu zvuku DG 307, je Vtípil podepsán pod hudbou k filmu Radima Špačka Pouta a glitchové hluky zvládá se stejnou bravurou jako pouliční šraml a slam poetry.
V oblasti zcela mimo underground si Lábus nevybírá styly, nýbrž jednotlivá jména. Jednou z nejstálejších akvizic Guerilly jsou bigbítoví Houpací koně. Upřímný, křehký folk reprezentuje songwriter Cermaque, industriální a hlukovou scénu Do Shaska! a Napalmed. Největším překvapením poslední doby je album tria NTS Libido Trip. Skladatel a klávesista známý mimo jiné prací s Plastiky a Agonem Michal Nejtek se na něm setkává s kontrabasistou Jiřím Tichým a bubeníkem Štěpánem Smetáčkem, výsledkem je prvotřídní experimentální jazz, který bychom očekávali od stylově jinak zaměřených labelů, než je Guerilla.
Lábusova neúnavná práce může být nahlížena optikou přiživování jakéhosi mýtu. Postavíme-li však vedle sebe zmíněná alba Libido Trip, Lesní hřbitovy a Žabí hlen 2, zjistíme, že směs starého a nového funguje velice dobře a že pohled na Guerillu coby na archeologa undergroundu je neúplný. Zhmotňováním mýtů navíc dochází k demytizaci prostřednictvím empirického zážitku. Především však buďme rádi za všechny vydavatele, kteří za produkci své značky ručí svým vkusem i penězi. Právě oni představují nenápadné, o to ale úrodnější podhoubí, z nějž občas vyraší překvapivá úroda. Velké vydavatelské domy se takovéhle práce s českou hudební scénou už úplně vzdaly. Bude-li vydávání záležitostí nadšených jednotlivců, katastrofické scénáře o „krizi hudby“ se nikdy zcela nenaplní.
***
Underground je pro mnohé lidi nezpochybnitelnou značkou. Kritický pohled leckdo obchází po špičkách proto, aby nebyl nařčen přinejmenším ze sympatií k bolševismu, či, je-li kritik starší, rovnou z fízlovství.
O autorovi| PETR FERENC, Autor je hudební publicista
