Spasitelská aura Jiřího Paroubka pro ČSSD spočívala v tom, že po grossovském rozvratu dokázal rozhádané straně vtisknout disciplínu. Dojem akceschopnosti byl tak nepopiratelný, že i ti, kterým předseda nesedl, si při pohledu na posílenou image strany nechávali případné výhrady pro sebe.
Ale stabilita v politických stranách má zřejmě svůj poločas rozpadu. Tak silný sbor nesouhlasu, jaký následoval po nominaci Ratha a Zubové do sněmovny, dosud veřejně nezazněl.
Možnosti „rebelů“ jsou sice tři měsíce před volbami omezené, jenže omezené jsou i možnosti Jiřího Paroubka. Jakou má vlastně ve straně mocenskou základnu? Není to Praha a nejsou to ani severní Čechy. Jeho mocenskou základnou je úspěch v průzkumech; jakmile ho Paroubek není schopen dodat, najednou zjistí, že dosud věrní spojenci se za jeho zády zařizují po svém. A nemá ani jasně viditelného nepřítele, ze kterého by mohl udělat rituální hromosvod. Topolánek se mohl vypořádávat s Bémem a Klausem – na kterém rušivém elementu může předvést odstrašující lekci Paroubek? Zemana už ze strany vyobcoval. Po víkendu se tedy v ČSSD nic nezměnilo jen zdánlivě.
***
Čtěte „Rozkol v ČSSD“ na straně 3
