Dnes začíná Tour de France a ať už dopadne jakkoli, jedno je jisté. Bude to velkolepá podívaná, nad kterou se bude tajit dech, a šťastlivci, kteří v horských stoupáních prožijí festivalovou atmosféru a užasnou nad rychlostí stoupajících cyklistů, získají zážitek na celý život.
K Tour de France prostě doping patřil, patří a s největší pravděpodobností to nikdo hned tak nezmění. A nemůže to ani být jinak. Vždyť Henri Desgrange, který Tour de France před více než sto lety založil, se v době, kdy poprvé nahnal cyklisty do pyrenejských průsmyků, nechal slyšet, že nejlepší závod je takový, kdy do cíle dojede jen vítěz...
A o pár let později tentýž Desgrange připsal do pravidel závodu pasáž, v níž upozorňuje jezdce, že organizátoři jim drogy dodávat nebudou. To už byl doping nedílnou součástí pestrobarevného pelotonu. Bez podpůrných látek si řada jezdců nedokázala představit žádnou těžší etapu, což je praxe, která vydržela prakticky dodnes.
„Myslíte, že deštěm, horkem a přes vysoké hory se dá Francie objet jen na čistou vodu,“ ptával se v 60. letech minulého století uštěpačně Jacques Anquetil, první cyklista, který dokázal nejslavnější závod vyhrát pětkrát.
Ajeho slova potvrzovaly ve slabších chvilkách další hvězdy: Pélissierové, Coppi, Fignon, Zabel a řada dalších méně slavných cyklistů. „Užíval jsem hormony a EPO,“ přiznal také v posledních letech Dán Bjarne Riis, jenž na Tour kraloval v roce 1996.
Jen kokain, aspirin vystřídaly amfetaminy, strychnin, pak diuretika, EPO a hormony a krevní transfuze. Diváků kolem trati ale přibývalo, neodradila je ani smrt Toma Simpsona v roce 1967. Ve Francii patří neodmyslitelně k červenci jít aspoň jednou za život k silnici a podívat se na Tour de France, do hor ale míří tisíce Španělů, Němců či Američanů.
V roce 2004 pak Tour zažila šílenství, Armstrong si jel pro rekordní šestý triumf a speciální horskou časovku do orlího alpského hnízda Alpe d’Huez sledovalo u krajnice tři čtvrtě milionu diváků. A ti nadšeně aplaudovali souboji Armstronga s Ullrichem, Bassem a Klödenem (všichni se nějakým způsobem potýkají s dopingovým podezřením). Výkony cyklistů totiž byly famózní.
„Nejsou to jezdci, kdo dělá Tour výjimečnou. Je to Tour, co dělá z cyklistů hrdiny,“ povídal do omrzení šéf závodu Jean-Marie Leblanc. Jenže pak se stroj naoko zasekl. Umínil si totiž, že potře doping, tedy svou svébytnou součást.
Tour de Doping, začal se posmívat světový tisk, který zaplavovala série přichycených hříšníků. A veřejnost, lehce ovlivnitelná hlasitou masáží, nabyla dojmu, že zatímco v romantickém černobílém dávnověku jezdci překonávali Alpy na „chleba se sádlem“, nyní jsou naládovaní léky, cizí krví a zázračnými pilulkami. Ale cyklistika není dnes prohnilejší, jen dopingového hříšníka nechytnou jednou za pět let, ale jednou za čtrnáct dní.
Na touhu očistit Tour tak paradoxně doplácí cyklistika. Bez fanatického testování by „Staré dámě“ bylo líp a divákům mačkajícím se u trati by to bylo zřejmě jedno. Měli by své ocelové hrdiny.
***
„Myslíte, že deštěm, horkem a přes vysoké hory se dá Francie objet jen na čistou vodu,“ ptával se v 60. letech minulého století Jacques Anquetil
Jenže pak se stroj naoko zasekl. Umínil si totiž, že potře doping. Tour de Doping, začal se posmívat tisk, který zaplavovala série přichycených hříšníků
