V představení nazvaném Pakosti a drabanti, které mělo nedávno premiéru, hraje Kurda Džuana - tak trochu sebe.
Alternativní divadlo je bezprostřední médium, které dokáže komunikační mezery mezi lidmi různých jazyků vyplnit gestem, hudbou, výrazem. „Pomáhá bořit ploty nepochopení,“ říká Jana Svobodová, která je autorkou sociálně-dramatických projektů Archy věnovaných cizincům a jejich soužití s takzvanou většinovou společností.
Zatímco záměrem Tance přes plot, který měl premiéru před dvěma lety, bylo podle ní „dát hlas cizincům“, Pakosti a drabanti parodují chemickou reakci nesnášenlivosti, kterou v Evropanech vyvolává stále výraznější přítomnost imigrantů. U někoho ostrou a přímočarou, jindy zas zahalenou do lepkavé sentimentality. Cizince hra ponechává tajemné, takové, jaké je vidíme zvenčí, aniž bychom je znali. Kurd Džuan je oblečený tak, aby naplňoval stereotyp muže z Blízkého východu: růžová košile, bílé kalhoty a bílé špičaté boty. Můžeme si udělat malý test, jak to na nás působí. Zjistíme, že když svou vnitřní averzi dost dlouho bděle a upřeně pozorujeme, začne se rozplývat.
Kreativní integrace Miran není profesionální herec a celý koncept i všichni účastníci divadelní hry - včetně diváků - se s tím musí vypořádat. Všechno se musí dělat trochu jinak, všichni si musejí vyjít vstříc. „Tahle komplikace ale přináší nakonec všem i radost a obohacení,“ říká scenáristka Pakostů Hana Andronikova. Divadelníci z Archy tak ve své dimenzi předvádějí kreativní přístup k integraci cizinců do společnosti, která je jinak v české praxi zatím jen upachtěným úředním nařízením.
„Chci přilákat lidi k věcem, které zajímají mě, a cizinci u nás přitáhli moji pozornost už před nějakými osmi lety,“ říká Jana Svobodová. Tehdy se z novin dozvěděla, že v jednom městečku místní lidé nechtějí v sousedství uprchlický tábor a hlasitě proti tomu protestují. „Udivilo mě, že o takových táborech nic nevím, a chtěla jsem to prozkoumat: kdo jsou ti uprchlíci a čím Čechům tak vadí?“ Dlouho trvalo, než se divadelníci do táborů vůbec dostali, a pak ještě další čas, než s nimi jejich obyvatelé začali komunikovat. Příběhy nasbírané v uprchlických táborech se nakonec staly základem představení Tanec přes plot, které mělo premiéru před dvěma lety.
„V uzavřeném zařízení pro zajištění cizinců, takzvaném záchytu, jsou ženy a muži oddělení plotem,“ říká Hana Andronikova. „Stojí u něj a komunikují spolu. A jelikož jsou různých národností, překonávají tím nejen fyzickou, ale i jazykovou bariéru. Aby si porozuměli, zpívají, tančí, kreslí. Tam jsme viděli Mirana, jak pro potěchu žen na druhé straně plotu tančí - a hru o uprchlících jsme podle toho nazvali Tanec přes plot.“ Divadlo v táboře Životní role cizince v Česku není lehká a týká se to nejen uprchlíků, ale všech migrantů, které prozrazuje fyzická odlišnost a cizí přízvuk, na prvním místě samozřejmě těch z chudších zemí. Jednoduchá není ani role druhé strany - většinové společnosti, která si na imigranty musí zvyknout.
„Musíme se s cizinci naučit žít. A cizinci se musí naučit žít s námi,“ říká ředitel divadla Archa Ondřej Hrab v úvodu k Pakostům a drabantům. „Je to cesta plná nedorozumění, rozpaků, falešných očekávání, zklamání a konfliktů. Nemůžeme však čekat, že někdo za nás problémy vyřeší. Musíme se ptát sami sebe na své předsudky a otevřít se nové skutečnosti.“
V 11.20 tě opouštím bylo představení, které Jana Svobodová spolu se svým divadelním týmem rozehrála před několika lety přímo v uprchlickém táboře v Bělé pod Bezdězem. Podle jejích slov „gigantický projekt“ zatáhl do hry celý areál tábora, hrálo se v lese, v pokojích ubytovny - a hrály i desítky jeho obyvatel. Na osm představení se diváci do tábora sváželi autobusy z celých severních Čech. Na improvizovaných lavicích třeba zasedli i obyvatelé onoho městečka, kteří tak aktivně nechtěli mít tyhle lidi odjinud za sousedy.
A jak tam tak seděli a dívali se na „přičmoudlé“ kluky, kteří se pod vedením performerů a muzikantů z týmu Jany Svobodové naučili krásně hrát na obří kuchyňské hrnce a teď to se zaujetím profesionálních hudebníků předváděli, jejich averze se možná pomalu začala rozpouštět...
„Nikdy by mě nenapadlo, že u cizinců jako tématu zůstaneme tak dlouho,“ říkají Jana Svobodová a Hana Andronikova. „Ale vzniklo nějaké spojení, ti lidé jsou tu spolu s námi dál a nás zajímá, co se bude dít. Nejde se od toho jen tak odstřihnout, je to součást našich životů.“
O autorovi| JITKA POLANSKÁ, Autorka pracuje jako koordinátorka programu Migrace ve společnosti Člověk v tísni
