Ředitel brněnského Divadla Radost Vlastimil Peška režíroval v Národním divadle Brno Shakespearovu komedii Konec dobrý, všechno dobré. Přestože se jedná o méně uváděnou hru, nic dramaturgicky nebo režijně přínosného repertoár Mahenovy činohry touto inscenací nezískal. Pouze přibyl další problematický titul, jakých se zde v poslední době objevilo několik.
Vlastimil Peška zůstal věrný svému režijnímu a autorskému stylu a pojednal komedii o chytré Heleně, která léčkou získá manželství s hrabětem Bertramem, jako lehkou komedii se zpěvy. Čerpá i z lidového divadla, používá škálu prostředků, objeví se stínohra i loutka. To jsou charakteristiky divadelního tvaru, které mohou znít lákavě. Potíž je v tom, že písně s banálními texty hru neposouvají ani výrazně neobohacují, spíš rozmělňují dialogy a lehce znepřehledňují děj. Protože k Shakespearově komedii nepřidávají nic, co by mělo obhajitelný smysl, působí - bohužel podobně jako ostatní prostředky - jako mechanicky použitý autorský grif, jako používáním vyprázdněná forma.
Problematický je také režisérův humor, který až příliš prohlubuje lidové polohy hry a snaží se bavit prostinkými žerty. V první polovině je například možné vidět mnohokrát krále francouzského (Jaroslav Kuneš), jak se svíjí bolestí, hořekuje na svůj neduh a jak jeho zvolání „moje píštěl!“ vždy znovu doprovází hvizd píšťal. Je to vtipné napoprvé, ale jen mírně. Úvodní scény prezentují v karikující poloze krále a činí z něj hypochondra nacvičujícího v rakvi, nesené ve smutečním průvodu, slávu vlastního pohřbu.
Prostřednictvím stínohry divák může vidět také scénu léčby francouzského panovníka, kterému je cosi lito do jednoho otvoru a z jiného to vytéká. Bertram (Vratislav Běčák), který se po vynucené svatbě s Helenou (Zuzana Ščerbová) rozhodne nestrávit s novomanželkou svatební noc, utíká v inscenaci pod peřinu k svému sluhovi - muži. Vojáky hrají i ženy, je tedy možné se pobavit pozorováním, jak s nimi ostatní vojáci laškují například kousáním do pozadí. A tak podobně. Když inscenace nabídne defilé nejznámějších Shakespearovských postav, promění se tak trochu ve veselou pomůcku do hodin literatury. Poměrně funkční je jednoduchá scénografie. Hlavním prvkem je centrální šikma, vizuálně nejvýraznější jsou části garderoby rozvěšené z tahů nad jeviště. Široké výztuže renesančních sukní působí jako samostatné objekty a vzdušná „šatna“ má více výtvarný než popisný ráz. Tvar výztuže se v inscenaci zopakuje, její podobu na sebe bere dům Florenťanek v druhé polovině inscenace.
Herci na šikmě i mimo ni dělají, co mohou, ovládají množství hudebních nástrojů, zpívají. Jejich snaha dát inscenaci lehkost a drajv vychází ale často marně.
Konec hry, v němž se Helena stane prostřednictvím rafinovaně zinscenované záměny skutečně Bertramovou právoplatnou ženou, může současnému divákovi vyznívat nahořkle. Jeho problematičnost nezkusil režisér nijak uchopit, ponechal až do konce inscenaci v lehkém, frivolním tónu. Ani v této poloze ale inscenace není silná. Peškova úprava působí, jako by se režisér zalekl Shakespearovy komedie, která nepatří k vrcholným, a pokusil se ji vylepšit svým humorem. A to nebyl příliš úspěšný tah.
***
William Shakespeare: Konec dobrý, všechno dobré Režie a úprava: Vlastimil Peška Dramaturgie: Martin Dohnal Scénografie: Tomáš Volkmer Národní divadlo Brno, 18. 3.
O autorovi| KATEŘINA SLÁMOVÁ BARTOŠOVÁ, Autorka je divadelní kritička
