Čeští a slovenští krajané v USA už oplakali konec Amerických Listů. Petr Bísek, který je déle než dvacet let vydával spolu s manželkou Věrou, však LN prozradil, že zamýšlí spustit jejich internetovou verzi.
* LN Americké Listy jste převzal v roce 1989 po manželích Švehlových – co vás k tomu vedlo?
Franka Švehlu ranila v listopadu roku 1989 mrtvice, a tím Listy skončily. Já jsem se pak účastnil velké krajanské schůze, která se konala v newyorské Sokolovně, a tam jsem vystoupil s tím, že bychom s manželkou vydávání převzali. Cítil jsem, že taková příležitost se nezahazuje, ale vzpomínám si, jak mi tenkrát Zdena Salivarová Škvorecká řekla: „Pane Bísku, vy jste blázen“. Důležité bylo vytrvat. Mohli jsme se do toho pustit, protože jsme znali výrobu. Od prvního dne proto Listy vypadaly slušně. Jen bylo nutné je vydávat jako čtrnáctideník, abychom se každý druhý víkend mohli vzpamatovat. Ale je prostě pravdou, že co se týká krajanských novin vydávaných v zahraničí, nikdo se nám nevyrovnal.
* LN Proč jste se tedy rozhodli s vydáváním skončit?
Končení je umění. Že je třeba skončit v pravý čas a pokud možno v nejlepším. Pak lze začít nanovo a jinak – člověk potřebuje v životě nové impulzy. Ale budoucnost je především vaše, z té mé generace už by měli jít do penze všichni – vždyť já jsem stejný ročník jako Václav Klaus, hráli jsme proti sobě dorosteneckou košíkovou.
* LN Bylo náročné vyznat se v českém a slovenském politickém dění a zprostředkovávat o něm zprávy krajanům v zahraničí?
Velmi náročné. Zpočátku jsem netušil, jak velká je to zodpovědnost, když musíte rozhodovat o tom, které zprávy vytisknete a které vynecháte. Časem se všechno stane rutinou, ale nikdy nesmíte zapomenout, o co šlo na počátku. Abychom udrželi duch novin, financovali jsme je jen z inzerce, předplatitelských poplatků a mnohdy i z vlastních zdrojů. Měli jsme několik nabídek grantů, ale chtěli jsme zůstat nezávislí a podávat informace v pravém světle. A k něčemu to snad bylo. Teď se situace v České republice zlepšila. Je tu naděje. Ta – stejně jako v Americe – umírala, ale teď tu je.
* LN Jak jste pro Americké Listy sháněli české a slovenské dopisovatele? Spolupracovalo se vám dobře?
Všechny je známe, jsou to naši přátelé. Těžké období bylo po rozpadu Československa v roce 1993, každá z těch dvou zemí se najednou vydala úplně jiným směrem a my jsme chtěli přejít jen na zprávy z českého prostředí. Ale ozvali se Slováci se slovy „neopouštějte nás“, a tak jsme pokračovali v psaní pro české i slovenské krajany. Avětšina dopisovatelů jsou profesionálové na vysoké úrovni. Kupříkladu Jiřina Rybáčková, která žila v Americe od osmašedesátého, vrátila se v třiadevadesátém (publicistka a spisovatelka, autorka knihy Svět zvaný Amerika – pozn. red.) – ta by se fejetony vyrovnala Nerudovi, Peroutkovi i Čapkovi.
* LN V roce 1997 jste od prezidenta Václava Havla dostal Medaili za zásluhy. Co to pro vás znamená?
Ano, je to vyznamenání I. třídy, které dostal také Miloš Forman, sir Charles Mackerras (britský dirigent a odborník na český repertoár – pozn. red.) a takoví lidé. Tak to jsem koukal. A moje děti koukaly. Když mi medaili předávali v Kongresové knihovně ve Washingtonu. A později jsme s manželkou dostali od tehdejšího ministra zahraničí Cyrila Svobody medaili Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky. Ale to nebylo jen za Americké Listy, ale taky za působení v českém krajanském spolku – BCBSA. Ten existuje už od roku 1910, teď bude slavit sté výročí a v New Yorku otevřel velmi oblíbenou zahradní pivnici Bohemian Hall and Beer Garden. Já ho vedl celkem šest let.
* LN Do USA jste s manželkou emigrovali už v roce 1965. Věděli jste, co tam budete dělat?
Ne, vůbec. Snad jsme něco tušili, ale konkrétní plány jsme neměli. Přijeli jsme nákladní lodí a byli jedněmi z posledních imigrantů, kteří se vešli pod imigrantskou kvótu.
* LN Pak se vám ale podařilo navázat na vaše předchozí řemeslo – otevřel jste typografickou dílnu.
Ano, ale tu jsme rozjeli až v šestaosmdesátém roce. Jinak do té doby jsem se staral o rodinu, narodily se nám dvě děti, a tak jsem prostě živil rodinu a spravoval domek. Ani jsem se neúčastnil žádného krajanského života, měl jsem jen pár českých přátel, ale děti vyrůstaly v plně americkém prostředí. Dcera teď žije v Americe, ale syn přijel před osmi lety do Čech na dovolenou a už tady zůstal.
* LN Co ho to napadlo? Znal to tady? Jezdívali jste sem s rodinou, když to začalo být možné?
Předtím tu byl dvakrát třikrát, na týden nebo deset dní, ale nikdy déle… Doma jsme mluvili česky, takže základní češtinu znal, ale číst a psát prakticky neuměl vůbec. Pak sem ale přijel a dostal pracovní nabídku. Tak teď má rodinu, domek, motorku, včely a dobrou práci.
* LN Oženil se s Češkou?
No ano, a mají spolu dvojčata. Tady v Čechách jsou totiž krásné holky. A na rozdíl od těch amerických navíc umí vařit a postarat se o domácnost. Američanky jsou taky krásné, ale uvařit neumí a na uklízení si někoho najmou.
* LN Vy a vaše paní neuvažujete, že byste se vrátili?
Samozřejmě, že je to těžké – máme děti a vnoučata v Americe i v Čechách. Jenže tady už bych byl jen pasivní penzista. Tady jsou lidé v mém věku odepsaní. Pokud tedy nemají nějaký svůj vlastní podnik. Je ale pravda, že mě to sem táhne, a zvlášť teď, když jsem viděl to veslování – minulé dny jsem strávil na juniorských přípravách v Račicích a chtěl bych sem na závody jezdit častěji. V koučingu veslování budu pokračovat určitě. Kromě toho ale uvažujeme – tedy já uvažuji – o přenesení Amerických Listů na internet. Tak uvidíme, jestli se to podaří.
* LN Opravdu? To znamená, že Americké Listy úplně nekončí?
Byl bych rád, kdyby se podařilo je rozjet na internetu i nadále pod hlavičkou Americké Listy. Ale uvědomuji si, že je to úplně jiné řemeslo. A musí to vypadat pěkně, nemohu se cpát za každou cenu do něčeho, za co bych se pak styděl.
* LN A co říká vaše žena na nápad pokračovat na internetu?
Bez ní by Americké Listy nikdy nebyly. Ale už s nimi chce skončit a věnovat se vnoučatům. Přemýšleli jsme dokonce, že bychom prodali domek v New Yorku a postavili si něco v Čechách. Ale já jsem ještě plný energie a musím říct – přes všechna tamní negativa – že to, co jsem dělal, bylo možné jen v Americe. Jsem za to Americe vděčný. A také za to, že jsem mohl děti vychovat „s narovnanou páteří“.
O autorovi| MARKÉTA JIRKOVÁ redaktorka LN
