Otomaru Krejčovi směl jsem být nablízku, když na jevišti historické budovy naší první scény stál a stavěl své tři veliké inscenace české a světové klasiky. Pro divadlo s přívlastkem Národní památně a povzbudivě řešil vztah k tradici. Směl jsem mu být nablízku i ve Stavovském divadle, když inscenoval nové hry původní, Františkem Hrubínem a Josefem Topolem počínaje. Co zpočátku mohlo vypadat jako morální závazek šéfa, proměnilo se u něho v lásku. Po pěti letech se pak radoval, že v činohře divadla, kterou vedl, převážili čeští autoři. Byl přesvědčen, že se naše kultura nemá jen zhlížet v odlescích a ozvěnách toho, jak jiní nesou svůj lidský úděl. Ze žádných nacionálních pohnutek, ale z niterných potřeb společnosti vyvodil závazek naší aktivní účasti na evropském myšlení a umění. Přijetí Krejčových inscenací v divadelním světě později dosvědčilo, že jeho umění k tomu potřebnou sílu a dimenzi má.
Jenže to už se dávno předtím jiným silám, v divadle vždy doutnajícím, podařilo využít partajní zavilosti a Otomara Krejču z vedení činohry vyšachovat. Došlo k tomu v páté, nejúspěšnější sezoně, kdy byl mezi jiným nadšeně, jako zjevení, přijat jeho první Racek. Není ostatně divu, že těm, kdo Krejčovu koncepci nechápali nebo odmítali, byla většinou bytostně cizí samotná její východiska. Nepřipouštěla například, aby se z jeviště vyřizovaly obecenstvu mocipanské vzkazy nebo inscenovala pouhá zábava. Nelibost vládců, a někdy i kolegů, jitřil už přirozený základ jeho povahy: životní vážnost, kterou zdědil po otci.
Dospíval ostatně v době, kdy ještě nechtěl kdekdo mluvit jen za sebe a o sobě. A příkop mezi umělcem a společností nebyl tak hluboký. Neponechával umění jen dvojí možnost: komunikovat v těsném okruhu znalců a přívrženců, anebo, jako zábava a předmět podnikání, zahánět nudu. Krejčovi se také příčilo demonstrovat režijní nápady, teorie a módy. V jeho divadle se nikdy nehrálo na něco nebo o něčem. Pokaždé mu šlo, jako v životě, o všechno. Dramatikovi anebo, jak raději říkával, básníkovi se vždy odevzdával s důvěrou. Pokorně se učil myslet s jeho textem, doslova jím žít, vidět svět očima postav a o jejich osudech vydávat věrné svědectví, jak se to učil u Čechova, svého nejmilejšího. Po předchozích zkušenostech bylo zřejmé, že své představy Krejča nemůže uskutečňovat v podmínkách provozního divadla. Naštěstí nastala po několika letech příznivá chvíle a podařilo se mu získat vlastní scénu. Při vzniku Divadla za branou pak nevyhlašoval program, poctivě přiznal, že chceme mít divadlo pro sebe. Ta slova zněla někomu namyšleně, ale nevycházela z narcismu, nesla je riskantní víra, že se najde dost chápajících diváků. Jakých diváků? Otomar Krejča nikdy nestál o diváka spokojeného, tedy lhostejného, který nemyslí, necítí, chce jen pohodově zabít čas. Divadlo mu bylo především cestou k poznávání člověka, místem, kde i všednost vyjevuje svou hloubku. Aby příběh mohl k divákovi proniknout jako životní zkušenost, soustřeďoval se Krejča čím dál víc na herce.
Často opakoval, že jeho nejkrásnější léta byla v Divadle za branou. Když několika úspěšnými inscenacemi zajistil divadlu další existenci, pokusil se nově přistoupit k herecké tvorbě a zkoušet nové postupy. Bohužel v poměrech, které vnesla sovětská okupace, byl jeho projekt vzápětí zadušen – spolu s celým divadlem. Jakmile se však mohl vrátit ze svého patnáctiletého polovyhnanství, chtěl pokračovat v práci s herci – a tentokrát i s mladými režiséry. Představoval si, že jim se svými zkušenostmi postupně odevzdá i své divadlo. Ale netrvalo dlouho a znovu byl donucen nedokončené dílo opustit. Potřetí. Od normalizační totality se dalo očekávat, že při svém medvědím pojetí kultury nestrpí tak bytostně cizí těleso. Ale že nová svoboda projeví takovou nedočkavost a nepochopení a sedmdesátníka nad jiné zasloužilého o české umění vyzve, aby při transformaci divadel na podnikatelský subjekt jako první předvedl, jak se dovede ohánět, to v Krejčovi zanechalo palčivou a neutišitelnou bolest až do konce jeho dnů. Rád bych doufal, že osnovatelé asistovaného zániku druhého Divadla za branou netušili, jaké surovosti se dopouštějí. Vždyť divadlo bylo Krejčovi doslova vším. Kdo na ně vztáhl ruku, sáhl mu na život.
Prožitek Krejčových představení se nedá obnovit a pamětníci se vytrácejí. Ale mnohé z jeho představ a úvah o divadle, a zejména o herectví, jsou uloženy ve zvukových záznamech a rukopisech. Ve své skepsi k současnému směřování divadla Krejča ztrácel pomalu zájem o jejich redakci a vydání. Nakonec jeho jedinou silou a nadějí zůstávala jen nejvěrnější, milovaná Marie. Neskonale oddaná ve své nedoberné lásce. Za Tvé přátelství jsem Ti, Otomare, byl a zůstávám hluboce vděčný.
