Za snímek Země snů o vietnamských dělnících v Česku v době krize dostal Martin Ryšavý Cenu Pavla Kouteckého. O Vietnamu natočil tři filmy, několik snímků vytvořil i na Sibiři, kam jezdí od začátku 90. let. Z pobytů tam vytěžil i knihu Cesty na Sibiř, která loni získala cenu Litera, dokončil druhý román, na pražské FAMU vede katedru scenáristiky.
* LN Spojoval jste s filmem Země snů autorskou ambici přesahující potřebu zachytit nějaké téma? Čekal jste, že vás ten film takhle zviditelní?
Já ani lidé, kteří na filmu spolupracovali, jsme takovou odezvu skutečně nečekali. Brali jsme Zemi snů jako v zásadě publicistickou práci. Samozřejmě jsme rádi, že to takhle dopadlo.
* LN Film vznikal v Česku i ve Vietnamu, ukazuje lidi, kteří se tady dostali do bezvýchodné situace - doma se strašně zadlužili, aby mohli přijet sem, kde pro ně není práce. Z Vietnamu mezitím přijíždějí další. Neexistuje tam něco jako „tichá pošta“, kterou by si lidé dali vědět, že ta budoucnost v zemi snů nemusí být růžová?
Většina těch nově přicházejících dělníků pochází z vesnic a tam lidé moc informací nemají. Vidí jenom sousedy, kteří se z ciziny vrací, jsou dobře oblečení a mají kapsy plné peněz. Součástí vietnamské mentality je podle mě také úzkostlivá starost o dobrou pověst - svoji, rodiny i širší komunity. Vyprávět ostatním o tom, že jsem si v cizině nevydělal, znamená přiznání vlastního neúspěchu a to je to nejhorší, co se člověku může stát. To si radši ty peníze a pěkné oblečení půjčí, aby se před ostatními ve vesnici mohl tvářit jako boháč. Nepřipustí, aby se v jejich očích stal někým, kdo zklamal jako živitel rodiny, která ho sem vyslala. Ti lidé mi připadají trochu jako nějací kosmonauti vystřelení do cizího prostředí, odkud musejí přinést vítězství. Nejhorší představitelná situace pro ně je, že budou po Skypu mluvit s manželkou, která jim bude vyčítat, že neposílají peníze a ona neví, co si v zastaveném domě počít. Pověst nade vše
* LN Když mluvíte o důležitosti reputace: jak z toho hlediska nově příchozí vnímají vietnamští starousedlíci v Česku?
Dívají se na ně někdy trochu skrz prsty, cení si toho, že vietnamská komunita má tady jako celek pověst v podstatě bezproblémové menšiny. Myslí si, že lidé z vesnic, kteří neznají evropské normy chování, vrhají na komunitu špatné světlo. Zároveň se ale těm lidem snaží taky pomáhat, organizovat třeba kurzy českého jazyka. Prý na nich bývá docela plno.
* LN Jako protipól těch trochu dezorientovaných vietnamských vesničanů, kteří byli katapultováni do střední Evropy, mohou působit tzv. banánové děti, které v Česku prožily většinu života nebo se tady už narodily, česky mluví naprosto plynně. I o nich jste natočil film.
Původně jsme chtěli udělat snímek, který by byl portrétem vietnamské komunity od dělníků v ubytovnách až po ty děti, které už jsou v Česku doma. Nepovedlo se nám ale tu „vánočku“ zaplést tak, jak jsme chtěli, a vznikly snímky dva. Ve filmu Banánové děti jsme se snažili zachytit generační konflikt, který existuje v mnoha vietnamských rodinách v Česku, na jedné straně děti, které často plně přijaly evropský způsob života a jeho normy, a na té druhé rodiče, kteří věci vnímají spíš po vietnamsku. Děti jsou o sporech ochotné mluvit na kameru docela otevřeně, přiblížit se k jejich rodičům se nám ale nepodařilo. Lidem z Vietnamu se příčí představa propírání rodinných záležitostí na veřejnosti. Navíc přišli ze země, kde vládne jedna strana a kde žádná diskuse v médiích neexistuje. Nám chyběla energie k tomu, abychom tu zeď prorazili, a mám také pocit, že až na konci natáčení jsme měli takové kontakty, jaké bychom potřebovali na jeho začátku.
* LN Jak jste se vlastně k zájmu o Vietnam dostal?
Úplně náhodou. Byl tam můj bratranec a po návratu mi vyprávěl, jak tam prý všichni mluví česky. Potkal zkrátka hodně Vietnamců, kteří pracovali nebo studovali v někdejším Československu. Po návratu do vlasti se mnozí z nich dostali na důležitá místa ve firmách nebo státní správě - jistě taky proto, že často pocházejí z prominentních komunistických rodin. Napadlo mě, že by o tom šlo natočit film, jen jsem se trochu bál, že někdo snímek na tohle téma už udělal, protože ta látka se úplně nabízela. Ukázalo se ale, že to tak není, tak jsem se dvěma spolupracovníky, kameramanem Honzou a produkční Šárkou, vyrazili do Vietnamu a udělali jsme tam film Kdo mě naučí půl znaku. Bylo to svým způsobem ideální natáčení - málokdy se stane, aby lidé, o nichž se natáčí, dokumentaristovi vycházeli tak moc vstříc. Přišlo nám, že ti lidé vysloveně čekali na to, až někdo z Česka přijede a bude se s nimi chtít bavit. Trochu jsem si tam připadal jako Brit na návštěvě Indie - člověk jde ulicí a domorodci se s ním chtějí bavit o zlatých časech na ČVUT.
* LN Ve Vietnamu jsou pořád u moci komunisté. Jak moc je to tam znát? Dávají si lidé třeba pozor na to, co říkají?
Tak komunistickou stranu na kameru kritizovat asi nikdo nebude, během konverzace v hospodě třeba něco naznačí. Je taky pravda, že většina lidí, se kterými jsme ve Vietnamu natáčeli, patří k establishmentu. Vietnamský komunismus ale nemá prakticky nic společného s tím, co si pamatujeme ze socialistického Československa. Vietnam připomíná spíš Česko v devadesátých letech - každý se ohání, jak umí, nikdo nedostane nic zadarmo, za všechno se platí -oficiálně nebo načerno. Je tam divoký kapitalismus, rozdíl je jenom v tom, že mu vládne nekritizovatelná klika, která si shodou okolností říká komunisté. S nějakou ideologií to už moc nesouvisí.
* LN Vaším dalším dlouholetým zájmem -jako dokumentaristy, spisovatele i cestovatele - je Sibiř. Vypadá to, že v sobě máte nějakou inklinaci k Východu.
To ne. K Vietnamu jsem se dostal náhodou, nemyslím si, že bych na něj byl nějak zatížený. Moje cesty na Sibiř, ty vznikly z nějakých dětských dobrodružných spádů. Neřekl bych, že za nimi byl nějaký zájem o Východ - spíš o indiány, kočovníky, sobí kýty a podobné věci. Za těch dvacet let, co na Sibiř jezdím, se můj vztah k tomu místu samozřejmě změnil, už nepřeskakuje mezi euforií a zklamáním, je vyrovnanější. Dřív jsem tam vyrážel s romantickými očekáváními, která pak střídal pocit nenaplnění, a ten zase uvědomění si, že jsem tam přece jenom něco zažil a viděl. Dneska Sibiř vnímám jako místo, kde mám nějakou rozdělanou práci a kde taky žije hodně mých kamarádů. Kdyby to nebylo tak daleko, docela rád bych si tam pořídil chatu. Dokonce bych ani nebyl první, slyšel jsem o nějakých bohatých Němcích, co si pořídili letní sídlo někde u Ojmjakonu a jezdí tam na prázdniny.
* LN Kde byste si tu chatu postavil?
Asi někde, kde to trochu luftuje a není tam tolik komárů. Jinak na Sibiři mám asi přece jenom nejradši Jakutsk, už jenom kvůli tomu, že tam potkávám divadelníky, lidi od novin, vlastně ten typ lidí, mezi kterými žiju i v Praze. Asi jsem ještě nedozrál k tomu, abych dokázal žít mezi kočovníky a lovci, i když jsem mezi nimi trávil čas a natáčel je. Nemůžu ale říct, že by to byli lidé mojí krve.
* LN Teď dokončujete další film, který jste tam natočil.
Pracovní název je Medvědí ostrovy. Natáčel jsem ho totiž na Medvědích ostrovech, byla to moje zatím nejsevernější natáčecí lokace.
* LN Rovná bílá krajina je pro filmaře, jak se říká, výzva. Akira Kurosawa se s ní vypořádával v Děrsuovi Uzalovi.
No, je to hodně vzrušující, natáčet nic, když země i nebe jsou úplně stejně bílé. Člověk si může užít tu rozkoš, že postavu, která je od něj kilometr daleko, nejenom vidí, ale může kamerou sledovat trajektorii jejího pohybu. Jako hlavní postava mi z natočeného materiálu vychází čukotský lovec, který v tom kraji žije odjakživa. Natáčeli jsme taky na polární meteorologické základně, která už je patnáct let opuštěná, je zamrzlá a zapadaná sněhem. Osádka tam nechala veškeré zařízení, našli jsme tam i spoustu dokumentů - různá hlášení, zápisy ze schůzí, oznámení, že někdo třeba dostal důtku za opilství ve službě. Chci z těch textů udělat filmu komentář, nechat tu stanici ožít hlasy z těch dokumentů. Rus mluví k Čechovi
* LN Ve svých předcházejících filmech ze Sibiře i ve svém románu se dotýkáte snahy sibiřských národů o nějaké obrození. Jak v tom Sibiřané od té doby pokročili?
Starší generace těmi národními tématy ještě pořád žije. V té mladší je ale dost lidí, kteří se o tom národovectví vyjadřují hodně kriticky - vidí v tom i kýč a politickou zneužitelnost. V Jakutsku třeba vznikl první jakutský historický velkofilm - strašně drahý snímek o Čingischánovi, byly na něj peníze z Francie, Číny i jakutského republikového rozpočtu. Jakutové si v něm Čingischána přivlastňují, asi podle nějaké teorie, že oni jsou vlastně ti „praví“ Mongolové. Režíroval to divadelní režisér, který je zároveň ministr kultury a šéf kulturologického institutu. Ten film je hrozně špatný a mnozí lidé v Jakutsku ho také tak vnímají. Mluví o tom, že se sice považují za vlastence, ale vytváření takových patetických kýčů nepovažují za cestu k dosažení nějaké národní hrdosti. Docela mě to potěšilo.
* LN Máte ještě nějaké nezpracované sibiřské téma?
Vždycky, když už si myslím, že tam pro mě už nic nového není, se zase něco objeví. Teď je to železnice. Jakutsk bude mít brzo poprvé v historii nádraží, v příštích letech by měla být dokončená jakutsko-amurská magistrála. Mezi lidmi to tam rozpoutává velké vášně, bojí se třeba, že tím vlakem přijedou dělníci z Tádžikistánu, kteří je připraví o práci, nebo dealeři drog, že pozemky kolem trati vykoupila čečenská mafie, všelijaké legendy už se kolem té trati vyprávějí. Jakuti s hrůzou a rozechvěním pozorují, jak se dráha blíží, a bojí se, že jim třeba přinese zkázu. Člověk si uprostřed toho připadá, jako kdyby byl v Americe v době, kdy se stavěla pacifická trať, jako by byl svědkem nějakého příběhu z devatenáctého století.
* LN Vaše prozaická prvotina Cesty na Sibiř byla velmi úspěšná. Takový úspěch ale může i svazovat.
Netrpím nějakými obavami z toho, že Cesty na Sibiř už nezopakuju. Dokončil jsem druhou knížku a ta je v něčem úplně jiná. Zároveň má ale s Cestami na Sibiř společný autobiografický rozměr a také vychází z jakéhosi v podstatě dokumentaristického sběru materiálu. Ještě jsem nezkusil čistě fabulovanou prózu. Je to terén, který by někdy v budoucnosti asi stál za průzkum.
* LN Když je řeč o té jinakosti - chtěl jste se od předcházející prózy co nejvíc odlišit?
To ne, ukázalo se ale, že to ta látka potřebuje. Ta kniha sestává ze dvou monologů jedné postavy, je to figura, která se okrajově mihla už v Cestách na Sibiř - jeden takový moskevský metař. Je tam ale ještě jedna postava - jeho český posluchač, který by asi taky rád řekl svoje, ale nikdy se nedostane ke slovu. Chtěl jsem, aby ta kniha měla taky český rozměr, aby nevyprávěla jenom o Rusech v Rusku. Takže je to monolog Rusa k Čechovi.
* LN Kdy to vyjde?
Nevím přesně, ale ještě letos. Vánoční trh stihnu...
***
PŘEDSTAVUJEME Martin Ryšavý (* 5. dubna 1967) je český spisovatel, dokumentarista a scenárista. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a scenáristiku na FAMU, je autorem scénáře povídky Cesta, která je součástí povídkového filmu Co chytneš v žitě (1998) režiséra Romana Vávry. Z jeho předlohy vycházel také režisér Ivan Vojnár ve snímku Lesní chodci (2003), původní stejnojmenný scénář vyšel v beletrizované podobě. Na často nepřekonatelné obtíže, s nimiž se setkal při snaze realizovat svoje látky pro hraný film, reagoval příklonem k dokumentární tvorbě. Na Sibiři, kam pravidelně jezdí od začátku devadesátých let, natočil snímky Sibiř - duše v muzeu (2000), Afoňka už nechce pást soby (2004), který získal hlavní cenu na jihlavském festivalu, a Malupien, Olšový spas (2008). Z pobytů na Sibiři vytěžil i román Cesty na Sibiř (cena Litera za prózu 2009). Tři dokumenty natočil o vietnamské komunitě v Česku (Kdo mě naučí půl znaku, Banánové děti, Země snů). Dokončil druhý román Vrač, pracuje jako vedoucí katedry scenáristiky na FAMU. Letos se stal jedním ze spoluzakladatelů industriální skupiny Bouchací šrouby.
