Když jsem se zpožděním přijel na nádraží, kde jsem měl přestoupit na vlak k domovu, byl už pryč. Na návěstní tabuli jsem zjistil, že další spoj pojede až za tři hodiny. Do Vánoc chybělo čtrnáct dní a já jel ze studií k rodičům na víkend.
Bylo pozdní odpoledne, začalo se stmívat a nástupištěm to nepříjemně profukovalo. Rozhodně se mi nechtělo čekat. Nejbližší stanice je asi šest kilometrů – než čekat v zakouřeném bufetu, vydám se po kolejích k ní. U výčepu jsem se posilnil grogem a málem se tam zakecal s jedním obejdou. Vzpomněl jsem si na svou cestu, rázně ukončil rozhovor a vydal se na trať.
Zpočátku jsem šel podél trati po pěšině. Ta však brzy zmizela v křovinatém porostu a já pokračoval v chůzi po kolejích. Musel jsem srovnat krok, abych došlapoval na pražce. Přestože už byla skoro tma, díky sněhu byly dobře vidět.
Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi četl v jednom Rodokapsu, že osadníci a zálesáci na Divokém západě také využívali chůze po kolejích k nejbližší železniční stanici. Tam býval i nějaký ten obchod, kde se dalo nakoupit vše potřebné. To ovšem bylo spojeno i s jistým nebezpečím. Koleje se stávaly terčem útoků indiánů, kteří je chtěli zničit, a tak tito kolejoví chodci museli být vždy ozbrojeni. V jiné povídce se psalo, jak majitelé stád potrestali zloděje koní. V pravé poledne, kdy teplota dosahovala čtyřiceti stupňů, se museli zloději zout a bosýma nohama šlapat po rozpálených pražcích mnoho kilometrů…
Ze vzpomínek na četbu mě vytrhlo světlo v dálce přede mnou, jež znamenalo, že se blížím ke stanici. Zároveň jsem zjistil, že se nalézám mezi výhybkami, které rozdělovaly koleje do několika proudů, což bylo další znamení, že jsem nedaleko nádraží.
Náhle jsem pod sebou ucítil pohyb. Zem mi ujela pod nohama. Levou nohou jsem sklouzl z kolejí a pocítil v ní hroznou bolest. Sevřela ji přehozená výhybka. A všechny pokusy vytáhnout ji byly marné.
Zaplavila mne hrůza. Jsem chycen do pasti na kolejích, kudy má za chvíli projet vlak do stanice, odkud jsem vyšel. A na který jsem nechtěl čekat! Začal jsem řvát bolestí a volat o pomoc. Odpovědí mi byla zasněžená liduprázdná krajina.
A tu jsem dostal nápad. V batohu jsem kromě špinavého prádla, jež jsem vezl mamince na vyprání, měl i kulatou baterku. Potřeboval jsem ji na internátu při nočních pochůzkách na záchod, který byl o patro níž. Rychle jsem sáhl do tlumoku a na dně pod prádlem nahmatal baterku. Vyzkoušel jsem ji. Sláva, svítila! Byla to jiskřička naděje. Pak už jsem jen v bolestech očekával příjezd vlaku.
Po nekonečných minutách jsem zaslechl zvuk přijíždějící soupravy. Zvuk stále sílil, a když jsem uviděl světla vlaku, začal jsem mávat rozsvícenou baterkou. S mohutným zaskřípěním vlak zastavil pouhých několik metrů ode mne. Vyšli strojvůdce a průvodčí.
„Člověče, co děláte na kolejích takhle v noci?“ – „Noha se mi dostala do výhybky a nemůžu ji vyndat,“ podařilo se mi s bolestí a přerývaně vypravit ze sebe.
Pomoc byla rychlá. Průvodčí běžel k nejbližšímu ručnímu hradlu a výhybku uvolnil. Konečně jsem mohl vyndat nohu, ale chůze jsem vůbec nebyl schopen. Sto metrů od kolejí vedla silnice. Dva cestující mi pomohli dobelhat se tam, zatímco vlakový personál zatelefonoval pro záchranku. Během deseti minut tu byla sanitka, která mě odvezla do nemocnice. Noční dobrodružství mi přineslo frakturu nártu a zhmoždění chodidla.
Trvalo čtrnáct dnů, než jsem se mohl postavit na nohy a belhat se o holi. To už jsem byl na Vánoce doma v péči rodičů.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Jan Müller. Zástupkyně vedoucího: Eva Hlinovská. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky. cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
O autorovi| Jiří Kolář, podle vyprávění Josefa Komorouse napsal
