Kdyby se měla volit kniha měsíce podle frekvence v médiích, v září by jistě jednoznačně zvítězil Codex gigas, který dorazil ze Stockholmu do České republiky a je k vidění v pražském Klementinu.
Codex gigas je zpět v Praze a davy lidí jej dychtí spatřit. Opět je tak kniha v hlavní roli, notabene, když autor nejenže už nežije, ale ani není známo jeho jméno. A díky tomu se může i vypravovat poutavá pověst o mnichovi na smrt odsouzeném, kterému s psaní největší knihy světa pomáhal samotný ďábel. Na vyprávění zajímavých příběhů nemůže být nic špatného.
Nad Ďáblovou biblí, jak je památka rovněž nazývána, se ovšem rovněž vznáší otázka: Neměli by nám ji Švédové vrátit, když ji na konci třicetileté války uloupili? Co kdybychom ji tedy nevraceli? Ale nic není tak jednoznačné. Vždyť ať nám ji ve Švédsku opatrují, kde by se na to u nás vzalo, když je sotva na rozpadající se hrady, nuselskou Fidlovačku a pražskou olympiádu...
A hlavně, i u krádeže nakonec funguje reciprocita. Něco tady Švédové přece jen zanechali. Vypráví o tom hlavní postava Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války: „Když vojna, tak vojna. Já rozhodně dřív vo míru mluvit nebudu, dokud nebudeme v Moskvě a v Petrohradě. Přeci to nestojí za to, když je světová vojna, prdelkovat se jenom kolem hranic. Vezměme si například Švejdy, za tý třicetiletý vojny. Vodkud až nepřišli, a dostali se až k Německýmu Brodu a na Lipnici, kde uďáli takovou paseku, že ještě dodneška se tam mluví v hospodách po půlnoci švédsky, takže si navzájem nikdo nerozumí.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
