Byl to příjemný večer, i když jsem se tam dostala náhodou. Domlouvala jsem si s někým schůzku a on navrhl, že bychom se mohli sejít v Týnské literární kavárně, protože tam bude „oslava těch Sešitů“. Na časopis Sešity se pochopitelně pamatuji, ale netušila jsem, co se bude oslavovat, a radši jsem se neptala, abych nevypadala jako ignorantka. Oslavovala se tlustá šestisetpadesátistránková kniha jménem Sešity. Obálka vypadá stejně jako obálka časopisu, který začal vycházet v květnu 1966 a ukončila ho po 33. čísle ze září 1969 normalizace. Mělo to tehdy groteskní dohru: Jiří Gruša jako autor, Jaroslav Kořán jako překladatel a Petr Kabeš jako odpovědný redaktor časopisu byli obviněni za šíření pornografie. Naštěstí tehdy ještě nebyli všichni znalci dostatečně znormalizovaní, takže znalecké posudky Grušovy Listy z Kalpadocie ani text Henryho Millera za pornografii neuznaly.
Atmosféra v Týnské literární kavárně byla výtečná. Nebudu líčit, o čem jsme mluvili - lidé, které postihla nevyléčitelná láska ke knihám, si to dovedou představit, a nečtenáře by to asi moc nebavilo. Ale o knížkách jsme vlastně moc nemluvili, jen o té jedné, na jejíž počest jsme se tam sešli. Skvělé víno, jímž nás hostil legendární pan kavárník, nás povznášelo do minulosti a do bezčasí - kdyby ho člověk vypil víc, možná by na dvorku kavárny uviděl posedávat Petra Kabeše, který výbor z někdejších Sešitů v roce 1999 sestavil a nepochybně vydání knihy s laskavým mumláním přihlížel z ráje, kam odešel už před čtyřmi lety. U baru ale seděl Jaroslav Kořán, který texty vybíral s ním a který knihu vydal ve svém nakladatelství Gallery.
Přišla jsem domů skoro omámená a bezvýhradně nadšená. Otevřela jsem knihu na stránce, kde redakce Sešitů v 19. čísle časopisu popisuje zásahy cenzury. Jen jednu ukázku: „V Pištorově úvodníku mimo jiné vytištěná věta,Neběží ale o domněle krásný Ašchabad...‘ zněla původně:,Starý Ašchabad ovšem mohl být stěží ohyzdnější než tento...‘“ Ach, ta cenzura!
A pak jsem si s lítostí vzpomněla, že letos začátkem prosince nepojedu do Vratislavi na knižní trhy, kde se mi loni tak líbilo, protože pojedu někam jinam. A že mi loni bylo líto, když jsem na trzích nenašla stánek s českou literaturou. A to se, prosím, letos do nejužšího výběru sedmi děl na cenu Angelus, vyhlašovanou v průběhu trhů, dostaly hned dva překlady děl českých autorů: Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého z polského nakladatelství Pogranicze a kniha Sousedé a ti ostatní Oty Filipa z nakladatelství Atut. U nás obě knihy vyšly v Brně, první v Atlantisu a druhá v Hostu. Neměli byste, páni nakladatelé (nejen z Atlantisu a z Hostu), zvážit účast ve Vratislavi, vystavit svou produkci a pohovořit s jinými nakladateli? Třeba by mohlo v Polsku vyjít víc českých knížek a třeba by vás tam něco inspirovalo. Polský knižní trh je několikrát větší než český a překladů tam vychází hodně. A porota Angeluse a město Vratislav mají středoevropskou literaturu moc rády!
