Petr Kolečko jako by se ve své nové hře nemohl rozhodnout, co vlastně píše: fantasmagorickou vyprávěnku, naturalistický příběh z okraje společnosti, či jen volně pospojované klauniády karikující klišé, jímž se líčí okraj společnosti. Ve hře Bohové hokej nehrají je od všeho něco, a i když je občas zábavná, jednotlivé motivy zůstávají izolované a sklenout je do dramatického oblouku se daří jen chvíli, pak se struktura opět rozvolní a výpověď rozmlží.
Město Pramen, nevábná lokace Režisér Filip Nuckolls si také s tímto přeskupováním témat příliš neporadil – režíruje text víc jako sled epizod a vesměs rezignuje na budování situací. Nejvíc si přitom „užije“ secvičené trio místních primitivů David, Eda, Jarda (Jiří Maryško, Jan Plouhar, Marek Němec), kteří mají být proti své vůli vytaženi z marasmu a dát se na cestu ctností. Děj hry je situován do města Pramen, nevábné lokace, která může být stejně dobře severočeským Ústím jako každým jiným místem s industriálním provozem, zasviněným ovzduším a obyvateli potloukajícími se zpustlými ulicemi. Dalšími hrdiny jsou muzikant Kristián Polabský (Kryštof Rímský) a hokejista Tomáš Svatý (Jan Jankovský), který ve volném čase veršuje. Tihle dva se nejdřív, tak jak to v drsných končinách bývá zvykem, málem servou, ale pak se spřáhnou a pod vlivem cikánky Eržiky jsou vehnáni do polohy mesiášů – bohů, kteří mají změnit život problematické komunity, což samozřejmě nemá naději na úspěch a vše se nakonec propadá do ještě větší beznaděje. Problémem ovšem je, že zejména ve druhé půlce se peripetie stávají skoro nesrozumitelnými, jako by se jeden nápad zasekával do druhého a zůstal trčet v dané poloze bez hlubšího smyslu. Také herci si s vývojem postav příliš nevědí rady a scény rozvíjejí se střídavým úspěchem – některým nelze upřít zvláštní, bezútěšnou, až přízračnou atmosféru. K tomu přispívá i surreálný motiv psů od řeky s tmavou krví: jejich štěkot zaznívá z dáli a nebohá zvířata také slouží jako potrava lidí ze dna společnosti. Lukáš Kuchinka vytvořil depresivní realistické prostředí, kam všechny podivnosti přirozeně zapadnou. Výstupy dělnické trojice zase těží z autorova citu pro jazykovou rovinu, zejména na počátku (úvodní tříkrálová koleda nebo seznámení s bohy) jde o vtipnou stylizaci, herci si pohrávají s vulgaritami, dikcí a gestikou, později se ale tenhle zdroj humoru částečně vyčerpá. Cikánka Eržika je snad nejvíc uvěřitelná postava. Je trochu hrabalovského ražení a Zuzana Onufráková ji hraje vcelku přesvědčivě. Jakoby odjinud jsou však scény s televizní moderátorkou (Tereza Hofová).
Nová inscenace postrádá zřetelnou výpověď, ale na druhé straně jde o původní domácí text snažící se pojmenovat cosi neuchopitelného a temného, co v naší konzumně vypreparované současnosti existuje. Několik sugestivních momentů inscenace naznačuje, že tvůrcům jde o myšlenkový přesah, i když s ním zatím zůstali někde uprostřed cesty.
HODNOCENÍ LN ***
Petr Kolečko: Bohové hokej nehrají
Režie: Filip Nuckolls Scéna: Lukáš Kuchinka Činoherní studio Ústí nad Labem, světová premiéra 19. 12. 2008
