Kde konkrétně je u nás ta krize? zeptalo se dítě. Vůbec to není špatná otázka. Krizi ve smyslu hmotného nedostatku nenajdeme v nákupních vozících hypermarketů, v provozu na silnicích, dokonce ani ve většině čísel Českého statistického úřadu. To neznamená, že se u nás mají všichni skvěle, ale většina lidí svůj životní styl a standard v posledních dvou letech nijak nezměnila – a pokud přece, pak většinou z jiných důvodů. Dlouhodobě plánovaný konec regulace nájemného letos otřese domácnostmi víc než výkyvy inflace a HDP.
Povrch českého světa se dál leskne chromem a tukem. Všeobecným brbláním se nenechme zmást, to u nás tvoří stálou zvukovou kulisu. Máme se dobře. Bohužel dokonce natolik dobře, že si nevšímáme opravdových nebezpečí, vedle jejichž dopadu bude ta dnešní krize k zasmání.
Recept na zhroucení Se svým nejvyšším podílem průmyslové výroby na tvorbě HDP ze všech sedmadvaceti zemí EU je Česká republika dílnou Evropy. To je výborný recept na prosperitu dnes a na její zhroucení zítra, až globalizace postoupí zas o pár poledníků dál – jen se zeptejte v Dublinu a Limericku. Tato situace je pevně dána. Nemáme Alpy, moře ani zámky na Loiře, abychom proměnili zemi v turistický ráj. (I kdybychom něco z toho měli, nedovedli bychom to prodat, dokud se ve velkém nenaučíme poskytovat prvotřídní služby za přijatelné ceny, nešidit turisty a mluvit s nimi plynně aspoň jedním světovým jazykem.) Rovněž nemáme pod zemí ropu, lithium či neodym, což by se vesměs báječně hodilo. Jediné, nač lze vsadit, je stále kvalifikovanější práce, špičková řemesla a vrcholné technologie, aplikace vědy. Anebo zůstat tou dílnou, kde se však bude platit stále hůř a pro niž bude stále méně práce. Buď tvořivá země plná vzrušujících novinek, nebo krajina velkoskladů, levných ubytoven a plechových výrobních hal s minimální mzdou. Třetí cesta není.
Pro tu lepší potřebujeme – pro začátek – vzdělaný národ. Kvalita základního a středního školství však klesá, poslední dobou rychle. Výsledky mezinárodních testů PISA 2009, to je naše skutečná krize, která by měla dělat starost úplně všem. Na schopnostech dnešních dětí závisí budoucí prosperita ČR víc než na čemkoli jiném. McKinsey & Co. uvádí, že při nezměněném trendu přijdeme z tohoto důvodu do roku 2050 o 11 procent HDP, což by byla katastrofa; žádné slabší slovo se nehodí. Víc než v nedostatku peněz spočívá problém – i jeho řešení – v řízení školství. Což znamená, že je to na politicích, stejně jako mnoho jiného.
Ti by tudíž měli pracovat, ne se topit v potížích vlastního provozu. Nová vláda nám zatím předvedla hlavně to, že si neumí poradit s korupcí, a tedy sama se sebou. Neliší se tím od předchozích, rychlost morálního pádu – v kontrastu k přislíbené antikorupční linii – je však smutně komická. Toto je také naše skutečná krize. Škrty sociálních výdajů je těžké přijmout, financují li se z nich zmanipulované veřejné zakázky.
Jednou z mála věcí, jež lze přičíst k dobru neblahé ikoně českého národa Josefu Švejkovi, je, že nikdy nepronesl okřídlené rčení „to chce klid“. My se jím však řídíme. Odshora dolů je české společnosti společný nezájem o vlastní budoucnost. Nějak to dopadne, stejně to rozhodnou jiní jinde... Ano, ale sotva v náš prospěch.
Ti, jimž není budoucnost lhostejná, kdo si ji chtějí řídit sami, stále častěji odcházejí do zahraničí. A je to úplně v pořádku. Není úkolem státu, aby jim to vyčítal, nebo jim v tom dokonce bránil. Jeho úkolem je, aby je přesvědčil, že budoucnost je tady a že je v našich rukou. I toto je naše krize: rezignace na řízení vlastních osudů. Nemá nic společného s levicí či pravicí, s mládím a stářím, se vzděláním a majetkem. Je v nás zažraná, a buď ji překonáme, nebo nás nic dobrého nečeká – každého zvlášť a všechny dohromady.
***
Buď tvořivá země plná vzrušujících novinek, nebo krajina velkoskladů, levných ubytoven a plechových výrobních hal s minimální mzdou. Třetí cesta není.
O autorovi| PETR KOUBSKÝ, analytik IT
