Název výstavy Stopy ohně zní možná překvapivě živelně. Jistá živelnost je v některých dílech opravdu citelná, vždy však takovým způsobem, že podtrhuje záměr autora nebo posiluje estetický náboj. Oheň v nejrůznějších podobách je najednou zlý i hravý, tvárný i nápaditý. S vývojem a proměnou technických postupů přestal být oheň pouhým námětem, stal se i zajímavým výrazovým prostředkem, jehož možnosti, jak dokazují vystavená díla, jsou obrovské a, zdá se, zatím zdaleka ne vyčerpané.
Kdo by se ohně nebál a zároveň se rád nedíval do jeho žlutooranžových plamenů nebo se nepozastavil nad tvary vykouzlené popelem. Oheň je spojen s lidstvem od pradávna jako nedílná součást života, přinášející užitek i zkázu. Tentokrát je to však „výtvarný“ oheň, oheň pod kontrolou a fantazií umělců několika generací, různého zaměření a vyznání.
Nováčci i „staří známí“ Jen stěží by se v tomto případě dala vybrat nejzajímavější díla. U některých autorů lze jen konstatovat, že jejich jinak známá tvorba má i tuto polohu, u jiných to, že s ohněm experimentovali již před několika lety. Teprve na této výstavě však divák dospěje k poznání, že stopy ohně jsou ve výtvarném umění častější, než si dosud uvědomil.
Oheň se v prezentovaných dílech objevuje v nejrůznějších formách od kresby plamenem a kouřem (Ladislav Novák, Jan Steklík) přes koláže (Eduard Ovčáček), kresby či malby popelem (Václav Bláha, Miloš Šejn) až po objekty, sochy a reliéfy (Jan Koblasa, Věra Janoušková, Aleš Veselý). Objevují se i díla vytvořená pomocí speciálních technik (suchá jehla na mědi tištěná sazemi ze svíčky – Jiří Georg Dokoupil). Svatopluk Klimeš zase vytvořil sérii kreseb propalovaných prskavkami nebo vsazuje fotografie do speciálních kovových krabic, z jejichž vnitřku prosvítá elektrické světlo. Ve fotografiích se oheň objevuje i u dalších autorů, ať již ve formě dokumentace (Jan Ságl), nebo v kombinaci s jinou technikou.
Někteří autoři se představují širším záběrem, jako například sochařka Věra Janoušková. V Ostravě vystavuje propalovanou koláž nazvanou Ohořelá hlava, ale i Prsatou postavu a Emailovou plastiku, při jejichž tvorbě použila smaltovaný plech, svařování a kresbu plamenem. Velmi specificky se oheň objevuje v díle Jiřího Šiguta nazvaném Moji nejbližší, které je uctěním památky rodičů a prarodičů.
Dalibor Chatrný se k experimentům s ohněm jako výrazovým prostředkem dopracoval rovněž až ve velmi citově vypjaté etapě osobního života. V Ostravě je mimo jiné k vidění jeho dílo Kniha a oheň II. z roku 1983.
Zajímavá je i fotografická dokumentace akcí Zorky Ságlové, která využila ohně k Poctě Gustavu Obermanovi, je zde vystaven i esteticky velmi přitažlivý Zápalkový variabil (1964) Radka Kratiny, něžné fumáže Ladislava Nováka (např. Mandala z roku 1973) nebo propracované Studie ohně (tužka a polomastná křída, papír) Pavla Nešlehy. Je zde také monumentální Oheň – spirála Aleše Veselého, jehož díla upoutají vždy originalitou, zpracování i duchem, nutícího diváka k zamyšlení a zastavení.
K výstavě byl vydán stejnojmenný katalog se stručnými životopisy všech prezentovaných autorů a bohatou obrazovou dokumentací.
