Cenu za komedii roku 2007 si právem odnesl domácí soubor. Bláznivé nůžky Paula Pörtnera v přepisu Američanů Jordana a Lohrmanna jsou dramaturgickým objevem. Jen na první pohled jde o crazy kriminální komedii, ve skutečnosti je ale vražda v kadeřnickém salonu záminkou pro interaktivní hru s publikem. To se podílí na řešení případu a nakonec hlasováním vybírá vraha, který tedy může být pokaždé jiný. Herci sice mají manuál, ale podstatná je jejich schopnost improvizovat a navazovat kontakt s publikem. Díky tomu, že se jim to všem daří, vzniká pokaždé večer plný zábavy. Inscenaci neminula cena za herecký výkon, kterou si odnesl Ladislav Špiner za roli kadeřníka Tonyho.
V letošním programu měla vysoké zastoupení Praha. Zřejmě zde sehrála roli snaha vyvážit festivalovou dramaturgii a skutečně přinést osm dní zábavy pro všechny. Tradiční, solidní hereckou inscenaci tak přivezlo Divadlo na Fidlovačce, které vsadilo na jistotu svých dvou hereckých hvězd, Elišky Balzerové a Tomáše Töpfera v komedii populárního Bengta Ahlforse Poslední doutník. Švandovo divadlo naopak zvolilo klasickou Machiavelliho Mandragoru, kterou režisér Daniel Hrbek realizoval v prvoplánové podobě s důrazem na lechtivost situací a erotické zápletky.
Odvážným dramaturgickým tahem proti tomu bylo zařazení Černé díry Doylea Doubta v provedení Dejvického divadla. Režisér Jiří Havelka si tu pohrává se subjektivním vnímáním času, přičemž vytváří řadu (nejen) komických mikrodramat. Ve variabilním scénickém tvaru představil v Pardubicích netradiční komediální formu a do skladby programu tak vnesl originální tón. Dejvické divadlo si z Pardubic odvezlo cenu odborné i studentské poroty a Martha Issová navíc ještě cenu za herecký výkon.
Nejméně se letos v Pardubicích dařilo adaptacím české i světové klasiky. Vedle již zmíněnéMandragory to byla především komedie Cesta do Ameriky lodí i artéskou studnou aneb Pečení holubi (MD Zlín). Režisér Vlastimil Peška spojil dvě hry J. K. Tyla do svérázně pojatého podobenství o tom, že všude dobře, doma nejlépe. To pak stvrdil spoustou legrácek a nápadů více nebo spíše méně vtipných a vše okořenil ještě písničkami a tanci. Jen mimořádné zaujetí herců proměnilo tuto režijní exhibici v jakž takž snesitelnou podívanou.
Opačný extrém představoval Vějíř Divadla F. X. Šaldy Liberec. Výborná dramaturgická volba textu Carla Goldoniho vedla režiséra Víta Vencla k ambiciózní koncepci „divadla ulice“, kterou se však nepodařilo naplnit. Víc než klasici si tak bránice publika a jeho cenu získal zkušený komediální harcovník Ray Cooney. Slovácké divadlo Uherské Hradiště s jeho hrami naložilo originálně. Pod název 1 + 2 = 6 skrylo vlastně komedie dvě, populární 1 + 1 = 3 a u nás dosud neuvedenou 3 + 3 = 5. Tímto spojením vznikla trojúhelníková zápletka na pokračování, což dalo protagonistům příležitost vytvořit postavy s časovým odstupem patnácti let. V inscenaci naplněné gagy exceloval Josef Kubánik, který dokonale zvládl různých polohy své role.
Organizátoři Grand festivalu smíchu by v dalších ročnících měli opustit zavedené jistoty a riskovat třeba i méně diváckou skladbu programu včetně účinkování nových souborů. Ošidná je i snaha vytvořit dramaturgický plán festivalu, který by obsahoval všechny typy komedií - viz letošní fiasko s klasikou. Navíc ani sázka na pražské hvězdy neznamená, že se zde prezentuje to nejlepší, co na komediálním poli loni vzniklo. Některé tituly zde opravdu neměly chybět.
