Divadlo Na zábradlí uvedlo poprvé amerického autora Kellyho McAllistera, který ve hře Cesta hořícího muže vychází ze zvláštního rituálu, jenž pomáhá lidem oprostit se od jejich problémů. Rituál se stal základem každoročního festivalu pořádaného v severní Nevadě. Také dvě hlavní postavy dramatu, bratři Marty a Bobby, sem putují s popelem svého mrtvého otce, který spáchal sebevraždu. Podle jeho přání ho mají vložit na oltář Hořícího muže, dřevěné sochy, která se pak rituálně zapálí. S ohněm má odejít vše, s čím se člověk potřebuje vyrovnat. Smysl cesty je symbolický, bratři mají najít především cestu k sobě.
Ve stopách amerického dramatu 20. století Marty působí už na první pohled jako životní ztroskotanec, slaboch a nešikovný intelektuál, kterému se nic nedaří. Bobby je naopak bezstarostný, okouzlující mluvka, jenž však pod suverénní maskou skrývá své vnitřní nejistoty. Nedobrovolnou zastávkou jejich pouti se stane laciný, nevkusný hotýlek v poušti, který vede místní krasavice Jo. Její život je omezen nejen konzumní kulturou, ale i manželem, agresivním pijanem a hráčem Eddym. Toto zvláštní společenství oživí na chvíli párek přerostlých hipízáků, kteří sem vnášejí groteskní duchovní rozměr. Pointa, která není příliš překvapivá, znamená záblesk naděje, východisko z pouště lidských vztahů, které není tradičním happy endem.
Cesta hořícího muže navazuje na americké drama minulého století, jen realistický půdorys a psychologii postav protkává hodně humorem, často černým, protože její aktéři zde stojí tváří v tvář majestátu smrti. Ten tady však žádným majestátem není, paradoxně i ve své nepřirozenosti ale nakonec představuje očistu živých. Ostatně ani putování s popelem nebožtíka se na jevišti nebo filmovém plátně neobjevuje poprvé, originální je jen jeho spojení s bizarní akcí, jakou festival Hořícího muže představuje. Překvapivá je vůbec existence rituálu tak výrazně fungujícího v konzumní společnosti. McAllisterovi se nedá upřít mimořádný cit pro současný jazyk, dobře pointované dialogy i působivé situace. Na druhé straně by zde mohlo být méně pseudofilozofování a umělého vytváření atmosféry.
Režisérka Marie Záchenská naštěstí těmto nástrahám textu nepodlehla. Pro charakteristiku prostředí jí stačí strohá scéna Martina Chocholouška, ošuntělá recepce s nevkusnými „zkrášlujícími“ prvky. Nesnaží se předvádět americké reálie nebo připomínat okololežící poušť. Její pozornost je soustředěna na herce, kteří solidní, ale nijak mimořádný text rozhodně povyšují. Především ústřední dvojice Martyho a Bobbyho těží z kontrastu hereckých typů Igora Chmely a Pavla Lišky. Vysoký, jakoby neskladný, svázaný, intelektuálně vyhlížející Marty Igora Chmely je protikladem živelného, neortodoxního, lehce přidrzlého Bobbyho Pavla Lišky. Tím zajímavější je pak moment, kdy oba odhodí vnější slupku a Chmela ukáže hloubku zoufalství životního outsiderství Martyho, stejně jako Liška bolavou duši zdánlivě bezproblémového lamače ženských srdcí. Skvěle jim sekunduje naivní Jo Kristiny Maděričové, konzumentka ženských časopisů a venkovská husička, ve skutečnosti ale praktická, empatická a citlivá žena. Leoš Noha pojal jejího manžela Eddyho jako agresivního řvouna, který ranami a křikem zakrývá pocit ztroskotance.
Dvojici hipíků Candy a Hlíny hrají Gabriela Pyšná a Ladislav Hampl na pokraji parodie, přesto by si i při vší rituální teatrálnosti zasloužili víc věrohodnosti. Možná i my bychom totiž rádi, stejně jako oni, přijali magickou formuli, aby všechno zlé pominulo s dneškem.
***
HODNOCENÍ LN ***
Kelly McAllister: Cesta hořícího muže
Překlad: Viktor Janiš Režie: Marie Záchenská Scéna: Martin Chocholoušek Divadlo Na zábradlí, prem. 27. 5.
