Tahle dáma naživo zametla s veškerou konkurencí nezávisle na věku.
Jak může po něčem takovém ještě nasadit Nutbush City Limits, zalapala po dechu zaplněná Tesla Arena při prvních tónech přídavku, který zněl tvrdě jako rány do perlíku. Hlavní část vystoupení Tiny Turner totiž skončila strhující verzí hitu Proud Mary, jež za sebou v hale zanechala jen spálenou zemi a tisíce užaslých pohledů.
Zpěvačka svůj třetí pražský koncert odpálila razantní skladbou Steamy Windows. Na sobě střídala nebezpečně krátké minišaty. Za sebou měla dvoupatrové pódium s úsporně šlapající kapelou, která hrála pro celek, ale občas se blýskla i sólem (hlavně saxofonista). A v hrdle dráždila dynamit - hlas sirény na steroidech, jímž mohla krájet plech a shazovat tašky ze střechy.
Takovou hlasovou kondici od ní asi čekal málokdo. Ještě větší obdiv vzbuzovala kondice fyzická: jestliže Tina Turner ve svých sedmdesáti vypadá na padesát, po pódiu křepčí jako třicítka. Čtveřice tanečnic měla co dělat, aby jí stačila.
„Zahraju vám průřez svojí kariérou a chtěla bych, abyste se dobře bavili,“ oznámila zpěvačka po druhé skladbě. Nebylo to přání, ale imperativ: nudit se mohl jen mrtvý. Dynamická choreografie, žhnoucí světelný park a pyrotechnické efekty poutaly zrak, čistý zvuk zase dával vyniknout jejímu hromovému hlasu. Písně doprovázely videoprojekce: třeba hit We Don’t Need Another Hero ze snímku Šílený Max pod Kopulí hromu, v němž si zpěvačka zahrála, podkreslily ukázky z filmu, píseň Private Dancer zase měla decentně bordelovou vizuální podobu.
S takovou show a s takovým nasazením mohla Tina „jenom“ odzpívat většinu svých hitů a všichni by byli naprosto spokojeni. Její vystoupení však bylo z těch, které přesahují rovinu pouhého rockového koncertu a stávají se obřadem.
Oslava hudby a sounáležitosti Došlo na oslavu hudby a sounáležitosti, kdy Tina při Nutbush City Limits rozezpívávala davy; znělo to mimochodem podezřele podobně sloganu „not Bush!“. Prastarou Proud Mary odzpívala stejně lascivně jako před téměř čtyřiceti lety s tehdejším manželem Ikem; s charizmatem velekněžky při ní táhla zástupy na vařené nudli. Na čistě fyzické rovině omračovala surově přímočarými jízdami, jako byla Addicted či dvojice kousků od Rolling Stones Jumpin’ Jack Flash a It’s Only Rock ’N’ Roll. Dokázala však vytvořit i barově intimní atmosféru, když několik kousků odzpívala sedíc na stoličce. Při Best či Goldeneye pak předvedla k dokonalosti propracovanou ukázku pódiového showmanství.
Koncert sestával ze dvou bloků, oddělených půlhodinovou přestávkou. Nikdo po Tině nemohl chtít, aby si nebrala pauzy na oddech i během show; vyplňovaly je taneční skeče skupinky performerů. I tak podala tvrdě makající zpěvačka výkon na hranici lidských možností.
To, co její vystoupení povýšilo na roveň mše, totiž nebyla práce svalů, nýbrž síly z vyšších sfér. I v těch nejnadupanějších momentech -nebo právě v nich? - to vypadalo, jako kdyby zpěvačka onu klíčovou energii koncertu nevydávala ze sebe, nýbrž jako by jí procházela z míst nám nepřístupných. Nikdy ta transcendence nebyla patrnější než při velebně křehké skladbě Help!. Originál od Beatles Tina změnila v prosbu člověka hledajícího spásu a koncentrovala do ní pokoru umělce, který si uvědomuje, že mu byl jeho talent propůjčen shůry.
***
Takovou hlasovou kondici od ní čekal málokdo. Ještě větší obdiv vzbuzovala její fyzička: jestliže ve svých sedmdesáti vypadá na padesát, na pódiu křepčí jako třicítka.
HODNOCENÍ LN ***** Tina Turner Tesla Arena, 27. 4. 2009
