130 let

V překladu skrytý básník

Česko

Básník, překladatel a esejista Jan Vladislav zemřel v úterý ve věku šestaosmdesáti let

Jan Vladislav. Osvojené jméno (po rodičích Ladislav Bambásek). Pojem. Jedinečnost. Superlativy se vzpírají. A také je neměl rád. Byl to skutečný, ničím neposkvrněný charakter českého písemnictví, národní kultury. Lze jen děkovat a připomínat. Ten monolit.

Otec byl legionářem, po válce poštovním úředníkem. Jan se narodil v Hlohovci 15. ledna 1921. Po vzniku slovenského státu se rodina dostala do Poličky. Martinů už dávno byl ve Francii. Po maturitě navštěvoval v Praze jazykovou školu. Rok byl knihovníkem a pak studoval srovnávací dějiny literatury na FF UK. Stipendium mu umožnilo strávit dva semestry na univerzitě v Grenoblu. Po únoru 1948 byl ze studií vyloučen, doktorát mohl získat až v roce 1969 u Václava Černého prací Portréty a autoportréty.

Psaní do šuplíku Prvotinou básníka Vladislava jsou dvě sbírky z roku 1946 formálně demonstrující možnosti pravidelného verše. Jasnějším úderem básnickým zní třetí knížka napsaná volným veršem: Hořící člověk (1948, téměř celý náklad byl zničen).

Jako řada souputníků musel psát poezii do šuplíku. Vznikla tak velká skupina překladatelů, utajených básníků: Bohumila Grögerová, Josef Hiršal, Petr Kopta, Jan Vladislav, Jan Zábrana ad. Vytvořili novou překladatelskou školu. Vladislav už brzy po dvacítce připravil výbor ze Shakespearových Sonetů (kompletní vydání 1955, nedávno přepracovány). Od svého jednadvacátého roku byl spisovatelem na volné noze. Přeložených titulů je hodně přes stovku z různých evropských i mimoevropských jazyků. Kromě poezie, prózy, lidové tvorby překládal také eseje a odbornou literaturu. V překladu skrytý básník mohl připomínat jen málo svou vlastní poezii, více přiznával sebe v dětské literatuře včetně divadelních her. Řadu prací musel vydávat pod vypůjčenými jmény.

Z neuvěřitelně rozsáhlé jazykově i žánrově bohaté tvorby uveďme alespoň několik významných překladů: parafráze německé lidové poezie, M. Pagnol (Poznámky o smíchu), T. Ševčenko, M. Gorkij (Píseň o sokolu), V. Hugo, A. N. Tolstoj, C. Goldoni (Mirandolina ad.), M. Kukučín, R. Rolland (Život Beethovenův, Život Michelangelův, Život Tolstého ad.), Michelangelo Buonarotti, Pirandello (Šest postav hledá autora), G. Ungaretti, Čínská poezie dynastie Sung (se Z. Černou), J. Botto, A. Machado, Ruské byliny, Ch. Baudelaire, P. Verlaine, G. Vasari (Životy nejvýznamnějších malířů, sochařů a architektů), J. Pijoan (část Dějin umění), E. Montale. Surově donucen k emigraci V březnu 1968 se podílel na ustavení Kruhu nezávislých spisovatelů, byl inspirátorem návratu Bedřicha Fučíka do Vyšehradu, na přání redakce šéfoval Světové literatuře -to vše záhy vzalo za své. Roku 1975 založil a až do odchodu do exilu řídil samizdatovou edici Kvart, která byla mimořádná hodnotou vybraných textů a krásou vlastního typograficko-knihařského umění (přes 120 titulů). Signoval Chartu 77, v únoru 1981 byl surově donucen opustit ČSSR.

Ve Francii byl činný pedagogicky, redakčně, autorsky, je jedním ze zakladatelů Čs. dokumentárního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu. Kompletuje svoje básnické a rozvětvené esejistické dílo (jako literární kritik se začal uplatňovat už roku 1942). Samizdat vydával hojně i ve Francii. Publikoval v řadě emigrantských časopisů, vytvářel svůj nepravidelný, „otevřený deník“, ojedinělý typ záznamů obsahově, stylově, kompozičně naprosto unikátních. Narůstaly, autora přerostly. Tolik si přál dokončit je. Už doma, v Praze, do které pozvolna nahlížel od polistopadové naděje až po chvíli, kdy se roku 2003 rozhodl k návratu, protože chtěl mít jistotu, že doslouží své nemocné ženě - zemřela v poslední dny pařížského pobytu.

Když umře člověk, slova jsou slabá. Když odejde osobnost, která svou přirozeností a osudem bytovala na vrcholu české kultury, slova zmlkají úděsem. Ještěže můžeme doufat (věřit?) ve věčné shledání...

***

Jan Vladislav

Po dlouhé těžké nemoci zemřel v úterý v Praze básník, překladatel a esejista Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek (15. ledna 1923 - 3. března 2009). Po válce studoval na Karlově univerzitě srovnávací dějiny literatury (dva semestry také v Grenoblu), ale po únoru 1948 byl z politických důvodů z univerzity vyloučen. Poté mohl v literatuře působit už jen pouze jako překladatel, případně autor knih pro mládež. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filozofie.

V období normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1981 byl donucen k exilu do Francie. Roku 2003 se vrátil zpět do Prahy. Je nositelem Řádu T. G.

Masaryka, francouzského Řádu umění a literatury, Ceny PEN klubu za celoživotní dílo, Státní ceny za dílo překladatelské a ceny ministra zahraničí Gratias agit.

O autorovi| Vladimír Justl, literární historik

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás