SOLUŇ (od zvláštní zpravodajky LN v Řecku) Slavnostní ceremoniál uzavřelo scénické čtení textu Koma Pierra Gyotata v nastudováni Patrice Chéreaua. Letošní držitel hlavní ceny, který je u nás známý hlavně jako filmový režisér dvou výtečných snímků Královna Margot a Intimita, ale také jako tvůrce, jenž založil světovou slávu dramatika Bernarda Marie Koltese, byl bezkonkurenčně nejzajímavější osobností letošního setkání. A to i přesto, že nebylo možné zhlédnout žádnou jeho plnohodnotnou inscenaci. Dvojí scénické čtení v jeho provedení však bylo naprosto jedinečné a Chéreau i na setkáních a sympoziu věnovaném jeho dílu potvrdil, že patří k současné evropské špičce. Z jeho úvah o divadle bylo zjevné, jak je jím i ve svých čtyřiašedesáti letech stále pohlcen. Svěřil se, že pro něj je zásadní interpretace textu a jeho ambicí vždy je vyprávět příběh. Sám se označuje za příležitostného herce a tvrdí, že na jeviště vstupuje v podstatě ze studijních důvodů, aby si ověřil různé možnosti a vyzkoušel pocit „být na druhé straně“.
Spojení režiséra s herci je pro něj zásadní, říká, že společná práce se podobá vysokohorskému výstupu. „Herce musí někdo doprovázet a navigovat, protože jinak se může stát, že ztratí směr a nepozná, kdy došel na vrchol, anebo jej i mine.“
Oba Chéreauovi rodiče byli malíři, takže se od dětství pohyboval v uměleckém prostředí, které ho silně ovlivnilo. „Nikdy jsem se ve své profesi nenudil, vždy jsem dokázal vstřebat energii a sílu lidí, které jsem v životě potkal, miloval jsem je pro to, jací byli, třeba i pro jejich sobectví, i z toho lze čerpat. V divadle nikdy nejsem sám, jako byl ve svém ateliéru můj otec, divadlo je komunikace, která má mnoho poloh,“ řekl Chéreau, jenž má nyní za sebou dva výrazné úspěchy i jako operní režisér: Tristana a Isoldu v milánské La Scale a Janáčkovo dílo Z mrtvého domu. „Opery si nevybírám, jsou mi nabízeny, jedinou mou volbou je říct ano nebo ne, třeba jsem desetkrát odmítl Carmen. I Tristana jsem třikrát odmítl, došel jsem k názoru, že ho nelze inscenovat dřív než po padesátce, je zapotřebí určité životní zkušenosti.“
Chéreau byl však již ve dvaadvaceti ředitelem divadla v Sartrouville a posléze odešel do milánského Piccolo Teatro. Během své kariéry pracoval po celé Evropě a kromě své mateřštiny plynně hovoří anglicky, italsky a německy. Ostatně na tiskové konferenci zažehnal konflikt mezi „anglofonní“ a „románskou“ sekcí: když byl nevybíravě atakován, aby mluvil italsky, šarmantně uklidnil vášně s tím, že ať se to komu líbí, nebo ne, v Evropě je jeden jazyk, kterým se už všichni naučili komunikovat, a tím je angličtina. Chéreau má obrovské kouzlo osobnosti a jeho interpretace textu Marguerite Durasové Bolest byla strhující, i když přiznal, že to pro něj bylo velice těžké. Přesto pouze ve dvou – se svou kolegyní Dominique Blancovou dokázali zabydlet obrovité prázdné jeviště soluňského divadla, jít po smyslu textu, po přesném významu každého slova a dodat mu zároveň autentické emoční napětí.
Běloruští poloamatéři Kromě Chéreaua byl čtyřdenní program festivalu, kulantně řečeno, velkým kompromisem, neboť se zjevně Unii evropských divadel na její prestižní akci nedostává financí. V případě Běloruského svobodného divadla lze dokonce hovořit o propadáku svého druhu, o směšování pojmu divadlo a politika, protože soubor v žádném případě nepatří do první divadelní ligy, bez ohledu na to, že jejich občanské postoje lze jedině ocenit. Bělorusové dostali neadekvátní prostor – tři představení jednoduše nebyla únosná, jelikož soubor sice disponuje nezdolným nasazením a imponujícím zaujetím pro věc, ale jde v lepším případě o poloamatérské produkce. Udělení zvláštní ceny je samozřejmě v pořádku jako ocenění jejich odvahy postavit se s pomocí divadla totalitním praktikám Lukašenkovy vlády, ale otázka zní, zda je třeba vytvářet souboru pověst, které zatím nemůže dostát.
