Očištění nastudoval v české premiéře Martin Glaser v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a titul sám dobře zapadá do vyhraněné dramaturgie budějovické scény posledních let, která se snaží uvádět současné texty vztahující se k otázkám morálky a společnosti. Zelenkovo Očištění ale především není tradiční psychologické drama, mnohem víc splňuje parametry morality. Jde v zásadě o modelovou hru, která částečně pracuje s typizací postav a hyperbolou. Zkoumat, zda je to či ono reálné, pátrat po motivacích postav je tudíž vcelku zbytečné. Pro režii je však nesnadné najít pro takto stylizovanou výpověď styl.
Co se odehrálo na monstrózní pohovce Hlavní hrdina, průměrný spisovatel Michal, uspí a znásilní jedenáctiletého chlapce, a přestože se ke svému zločinu veřejně přizná v debatním televizním pořadu, nic se neděje. Naopak okolnosti se absurdně propojí a Michal, který se dopustí dalšího zavrženíhodného jednání, je paradoxně vynesen na výsluní a stane se hlavním moderátorem perverzně inovované televizní debaty s názvem Mokrá houba.
Zelenka využívá známých rekvizit reality show a jiných voyeurských radovánek z obrazovky, aby stvořil svět řídící se podivnými pravidly, v němž se lidé nechávají dobrovolně manipulovat. Pro svůj styl jízlivého černého humoru bývá také přirovnáván k Woodymu Allenovi, a tak i zápletka vzdáleně připomene jeho film Zločiny a poklesky, nebo může být považována za originální „domácí“ variaci na dané téma. Očištění ovšem vzniklo pro Teatr stary v Krakově, kde bylo také s úspěchem uvedené, a tak je na něm znát, že bylo napsané s ohledem na polské reálie. V zásadě to nevadí a inscenátoři také provedli kosmetickou změnu v podobě přejmenování hlavního hrdiny z Jacka na Michala, ale možná by stálo za to zauvažovat, zda dějová linie kněze, který vystoupí z katolické církve, je pro české prostředí tak provokativní a nosná.
Režisér Martin Glaser ovšem vsadil na civilní pojetí situací, čímž zdůraznil všechny hořkosměšné prvky příběhu. Děj se odehrává v jakési uvěřitelné rovině, ale zároveň z ní co chvíli vyběhne neodbytný pocit absurdity. Zelenkova hra sice nic nezamlčuje, ale v podstatě v ní není prostor pro naturalismy, a ani režie se v ničem podobném samoúčelně nevyžívá.
Výborně vyšla minimalistická scénografie: vyhovuje hereckým akcím a zároveň funguje jako jednoduchý a výmluvný symbol, metafora. V první půlce ji tvoří pohyblivé stěny a koženkové kubusy, z nichž se sestavují sedátka a především rudá pohovka, na níž Michal vykoná svůj obludný čin. Ta se v druhé části mnohonásobně zvětší a na tento obrovitý monolit se hrdinové usilovně vyškrabou, aby tu jako v rozlehlé krajině zůstali ztraceni a marně se dál pinožili.
I když v první půlce chvílemi vzniká pocit, že výstupy a dialogy se nepropojují, jak by měly, a vznikají hluchá místa, režie evidentně ví, na jaký detail položit akcent tak, aby zdůraznila momenty manipulace. A to důsledně od počátku. Když se Michal přizná svému nakladateli, čeho se dopustil, velmi rychle začne tento přemýšlet, jak by se na tomto základu mohl zvýšit prodej jeho knih. Stejně tak další situace: Michal v televizi sám sebe označí za úchyla a televizní diváci mu organizovaně zatleskají. Tento antihrdina bezmocně přihlíží bagatelizování svého činu a teprve tehdy se ho zmocňuje skutečné zoufalství: nad tím, že stále není potrestán. Jiří Šesták jej hraje ve stroze civilní poloze, ale právě díky tomuto pojetí se mu zároveň daří vytvořit dojem divného monstra, které paradoxně působí seriózně, čímž budí zájem žen. Všechny včetně manželky (Jaroslava Červenková) stále odráží. Je viníkem i obětí zároveň a je také součástí společnosti, která jej utvářela. Prochází vším jakoby nezúčastněně, jen v drobnostech vypluje na povrch šílený stav jeho psýché – když svírá při debatě obludný kufr, vykonává desítky zbytečných pohybů.
Do určitého bodu si nenormální stav uvědomuje, pak už ne. „Byla to krize a on ji překonal. Nemá morální potřebu, která by ho nutila se tím dál zabývat,“ říká sám o sobě v závěru. A to je, myslím, dost drastické a především dostačující poselství hry i inscenace.
***
Petr Zelenka: Očištění Režie: Martin Glaser Scéna: Jaromír Vlček Kostýmy: Lenka Rašková Hudba: Pavel Kalina Jihočeské divadlo České Budějovice, premiéra 12. 2.
