Jiří Voskovec a Jan Werich tvoří součást novodobé české mytologie. Okořenili étos první republiky. Druhá republika je vyhnala do exilu v USA. Třetí republika nerozlučnou dvojici rozdělila. I za normalizace, kdy byli oficiálně odstíněni, visela po hospodách „werichovská moudra“ ve stylu: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.
A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Uf, dodnes se z toho orosí čelo. Ale že u dvojice V+W nejde jen o vyčpělou mytologii, že nám stále má co říci, dokládá právě zahájená pouliční výstava na plakátovacích sloupech v centru Prahy.
Zuzana a Eugen Brikciusovi oživili – vedle her, filmů i písniček éry Osvobozeného divadla – právě to, co se stereotypu V+W vymyká. Patří sem jejich příběh na pozadí dějin, ale hlavně málo citované vzpomínky a výroky. Třeba Werichův povzdech příteli na adresu Voskovce: „Vyřiď Jiřímu, co jsem mu nikdy v životě neřekl. Že jsem ho celý život obdivoval a strašně jsem si ho vážil za to, že měl ty koule sebrat se a odejít. Já jsem ty koule neměl.“ V+W slovem i obrazem, pět plakátových sloupů v Praze mezi Poříčím a Palachovým náměstím, 22.–31. 10. 2010
