Václav Havel se stal po Karlu Gottovi druhým žijícím Čechem, který má vlastní muzeum. Již to vyvolává jakýsi pocit nepatřičnosti: Mají mít žijící osoby muzea? Vždyť dokonce muzeum Klementa Gottwalda bylo otevřeno teprve v listopadu 1954, tedy v době, kdy „první dělnický prezident“ ležel rok a půl v mauzoleu na Vítkově. Název expozice Václav Havel - český mýtus rozpaky umocňuje. „Je samozřejmě myšlen napůl ironicky,“ řekl při vernisáži sám Havel. Znamená to tedy, že je myšlen napůl vážně?
Expozice se nese v oslavně obdivném duchu. Těžko ostatně čekat od Bořka Šípka, letitého Havlova designéra, a Martina C. Putny, člena správní rady Knihovny Václava Havla, jiný přístup. V prostoru, který je vizuální rekonstrukcí prezidentovy pracovny a pokoje na jeho chalupě na Hrádečku, najdeme podle očekávání Havlovy dětské kresby, rukopisy, knihy vydané v mnoha jazycích, fotografie z různých oficiálních i privátních setkání a tak dále. Pozorný divák objeví tu a tam nějaký vtípek - na prezidentově stole je například vedle skutečných knih položena i maketa, na jejímž obalu čteme vedle Havlova jména titul Čecháčkové. Vcelku ovšem nic, co by se - alespoň z poloviny - podobalo ironii.
Možná nejautentičtější exponát nalezneme na velkém panelu, kde jsou vystaveny kopie asi padesáti Havlových čestných doktorátů, diplomů a ocenění. Na listu kancelářského papíru formátu A4, který je k panelu přilepen izolepou, čteme nápis zeleným fixem: „Toto je jen malá část mých diplomů! Ostatní jsou tam a onde, ale vesměs vím kde.“ Slovo malá je podtrženo, pod textem jsou iniciály V. H. a srdíčko vyvedené pro změnu červeným fixem. Jak nápis vznikl a jaký je jeho smysl, se může návštěvník jen dohadovat. V zásadě jsou dvě možnosti: Buď byl Václav Havel při prohlídce expozice nepříjemně překvapen, že se na výstavu vešla jen malá část jeho diplomů, a považoval za nutné na to návštěvníky upozornit. Nebo měl naopak pocit, že výstava tolika ocenění je přehnanou adorací, a snažil se ji trochu zmírnit subtilní sebeironií.
Posedlost diplomy V korespondenci mezi Václavem Havlem a Františkem Janouchem, která je nesmírně zajímavým pramenem pro dějiny disentu, nalezneme několik pasáží, které nám mohou pomoci v hledání odpovědi na předchozí otázku. František Janouch, jaderný fyzik žijící v exilu ve Švédsku, byl jedním z klíčových „agentů“ československého disentu na Západě. Založil Nadaci Charty 77, přes niž byla většina nezávislých aktivit financována, a zároveň disent neúnavně popularizoval v evropském veřejném mínění. Jednou z forem této popularizace bylo také lobbování, aby čelní představitelé demokratické opozice dostávali různá ocenění, od čestných doktorátů po prestižní ceny.
V roce 1984 obdržel Václav Havel čestný doktorát univerzity v Toulouse. O rok později, 14. května 1985, píše Havel v postskriptu jednoho svého dopisu Janouchovi: „Františku, stále nemám diplom z Toulouse. Rád bych si ho tady vyvěsil mezi jiná vyznamenání, která mám viset v chodbičce u koupelny. Mohl bys mi tedy poslat ten, co máš Ty, když mi to Francie není schopna dodat?“ Na konci roku 1985 Havel popisuje, jak diplom konečně dostal na francouzském velvyslanectví. O dva měsíce později se však věc komplikuje: „Představ si, že jsem s hrůzou zjistil, že se mi při stěhování ztratil můj toulouský diplom!!“ píše Havel a připojuje očekávatelnou prosbu: „Mohl bys mi tedy poslat ten duplikát, který máš?“ O další dva měsíce později zaslání urguje: „Až najdeš ten můj diplom, budu ti moc vděčen za poslání.“
Kniha obsahuje také rozhovor, který Václav Havel poskytl Janouchovi v říjnu 1989, když dostal Nobelovou cenu míru. Tedy Havel Nobelovu cenu nedostal, ale Janouch byl skálopevně přesvědčen, že ji dostane. Předpokládal, že po oznámení výsledků bude telefonické spojení s laureátem přerušeno, a tak rozhovor natočil předem: FJ: Poslouchej, co ty vlastně děláš se všemi diplomy a cenami? Dostal jsi toho v posledních letech požehnaně. VH: Mám je vyvěšeny ve zvláštním koutku na chalupě na Hrádečku na chodbě u koupelny. FJ: A je tam vůbec ještě místo na další? VH: No, bude se to tam muset nějak trochu převěsit a uspořádat, aby se tam vešly i ty poslední ceny. Pak již následuje jen otázka, co Havel udělá s finanční prémií, na kterou se Janouchovi dostává samozřejmě odpovědi, že ji neutratí pro sebe, ale investuje do nějakého bohulibého účelu.
V prezidentské funkci pak Václav Havel ve „sběru“ čestných doktorátů a vyznamenání pokračoval. V knize Prosím stručně k tomu říká: „Ty ceny jsem vnímal mimo jiné jako určitá pohlazení, která vyvažovala to nekonečné, neviditelné a vyčerpávající trápení, jež se skrývalo za prezidentskou částí mého příběhu.“ Na jiném místě se přiznává, jak ho dojalo, když se mu na summitu NATO v Praze podepsali šéfové všech členských států na jakýsi diplom oceňující jeho zásluhy. V Kouteckého a Jankově dokumentární filmu Občan Havel pak vidíme, jak prezident čte v letadle podklady k návštěvě v Rumunsku a trochu zklamaně říká: „Z těch papírů vysvítá, že každej, kdo přijede do Rumunska, tam dostane ten doktorát, co dostanu já.“
Čestné doktoráty se většinou udělují zasloužilým akademikům na penzi nebo funkcionářům, kteří neměli to štěstí, čas či intelektuální kapacitu vydobýt si doktorský titul vlastní prací. Někdy až groteskní pozornost, kterou svým diplomům a dr. h. c. titulům Václav Havel věnuje, svědčí o tom, že jim přikládá jiný význam: jsou pro něj jakýmsi zhmotněním jeho zásluh. Zhmotněním, které je navždy pod kontrolou jak nápis na hrobce, protože - na rozdíl od eseje, divadelní hry, projevu nebo politického činu - nemůže být přehodnoceno či interpretováno někým jiným v novém kontextu.
Home video z Hradu Dokumentární film Občan Havel se ještě před premiérou těší pověsti mimořádně otevřeného díla, které zavede diváky do „prezidentské kuchyně“, odhalí zákulisí politiky a zejména ukáže autentického Havla. Do určité, i když nepříliš významné míry tomu tak skutečně je. Spatříme tu Václava Havla v nedbalkách, během důvěrných porad se svými poradci, podíváme se na jeho svatbu atd. Dozvíme se ale o Havlovi něco nového? Ve skutečnosti velmi málo. Havel je skutečný mistr v tom, jak udržet pod kontrolou svůj vlastní obraz.
Občan Havel není investigativní dokument, ale spíše „home video“. Na vzniku filmu se významně podíleli prezidentovi nejbližší spolupracovníci, především Vladimír Hanzel, od dob disentu do konce posledního funkčního období Havlův osobní tajemník, a jeho manželka Jarmila Poláková, producentka filmu. V rozhovorech s Václavem Havlem a dalšími aktéry, které jsou součástí propagačních materiálů, zazní velmi zajímavá otázka: „Film budí dojem, že pan prezident i další na kameru často zapomínali, že jste si na ni zvykli tak, že jste ani nevěděli, že tam je. Bylo tomu tak?“ Odpovědi jsou diametrálně odlišné. „Ano, je to tak.“ (Havel) „Ano, přesně tak.“ (Hanzel) „V podstatě ano.“ (Medek) „Byli mezi námi tací, kteří jsou si přítomnosti objektivu v místnosti vědomi vždy, byli tací, kteří na něj dokázali zapomenout.“ (Mathé) „Bylo tomu přesně naopak. V přítomnosti kamery se všichni stáhli a mlčeli. Všimněte si, že jsou tam lidé, kteří za celý film neřeknou téměř ani jedinou větu.“ (Špaček) „Kameru, za kterou stáli naši kamarádi, se kterými jsme se vídali i mimo natáčení, kteří patřili takříkajíc do naší party, jsme časem už opravdu nevnímali.“ (Freimanová) „Můj osobní pocit je, že jsme kameru všichni neustále vnímali a až na malé výjimky jsme si její přítomnosti velmi pečlivě všímali.“ (Sklenář)
Pozorný divák dá zřejmě za pravdu těm, kteří se domnívají, že přítomnost kamery byla aktéry vždy registrována. Sám hlavní hrdina má každou scénu perfektně zvládnutou, nikdy nevypadne ze své „role“. Když třeba v kruhu poradců deklamuje „jsem prezident pravdy, a ne prezident lži“, jde o autentický projev, nebo o typickou havlovskou sebeprezentaci na hranici kýče? Dokonce scéna, v níž se Havel rozčiluje nad pokrytectvím „Čecháčků“, kteří mu vytýkají, že prodal Lucernu firmě vedené agentem StB, nepůsobí jako autentické rozčílení, ale jako předem dobře promyšlený projev.
Občan Havel je film natočený Havlovými kamarády a dalšími příznivci, kteří privilegium zaznamenat některé soukromé či zákulisní scény zaplatili rezignací na kritický odstup. Tomu odpovídá i použitá observační metoda - kamera se spokojuje s prostým zachycováním situací a autoři nijak nevstupují do děje. Součástí filmu není žádný nezávislý komentář, takže Václav Havel je tu vlastně režisérem, dramaturgem, scenáristou a hlavním hrdinou současně. Svůj obraz má plně pod kontrolou.
Pro ty, kdo nečetli pozorně knihu Prosím stručně, může být největším objevem Kouteckého a Jankova filmu to, do jaké míry Václav Havel inscenuje události. Jistě, důležitý projev pronáší nanečisto před svými poradci asi nejeden politik, choreografii předávání státních vyznamená je třeba odzkoušet dopředu, Havel však ve svém inscenování zachází do detailů typu druh židlí („ty hnusné, nebo šípkovské“), režíruje podobným způsobem i svůj soukromý život (oslava narozenin) a příprava na předvedení schématu kanceláře poslancům připomíná v jeho podání zkoušku absurdní hry. „Samozřejmě, že politika pracuje a musí pracovat se znaky, symboly, rituály; samozřejmě, že je vždycky trochu divadlem. (...) Politické koncepty prostě chtějí svou vizualizaci,“ říká k tomu v knize Prosím stručně.
Hlas z reproduktoru Udržení kontroly je také jedním z témat Havlovy poslední hry Odcházení. Do děje v ní co chvíli zasahuje autorský hlas z reproduktoru, radí hercům, jak mají hrát, komentuje, co se děje na scéně, a na závěr dokonce pronáší nejznámější Havlovu floskuli. Také inscenaci hry se snaží Havel dostat pod takovou kontrolu, že byla už pro dvě divadla nepřijatelná. V Národním nechtěli obsadit do hlavní role Dagmar Havlovou (v uměleckém světě se protežování příbuzných kupodivu neříká střet zájmů, ale svrchované právo tvůrce), ve Vinohradském zase neměli dost peněz na scénu podle autorových představ.
Vraťme se na závěr tam, odkud jsme vyšli, do Havlova muzea. V jedné místnosti je tu instalována zvláštní performance. Na dvou monitorech paralelně běží Havlovy projevy. Hlasy se slévají, občas je rozumět jednotlivému slovu, ale nikoli celým větám. Možná, že je to mimoděk vytvořená metafora toho, co se nakonec stane s Havlovým odkazem navzdory jeho snaze udržet ho pod kontrolou.
Při druhé návštěvě se také v muzeu dozvíme, jak to bylo s naší cedulí. Umístil ji tam v lednu pan Havel během soukromé prohlídky s manželkou a tchyní. Prý měl pocit, že těch diplomů je tam nějak málo.
***
Václav Havel -český mýtus Bořek Šípek (výtvarná koncepce), Martin C. Putna (libreto) Stálá expozice Knihovny Václava Havla v Hergetově cihelně, Cihelná 2b, Praha 1, otevřeno úterý-neděle od 10 do 18 hod. Občan Havel Pavel Koutecký, Miroslav Janek Dokumentární film, producent Jarmila Poláková, distribuce Aerofilms, délka 119 minut. Korespondence 1978-2001 Václav Havel, František Janouch Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2007, 593 strany. Projevy a jiné texty 1999-2006. Prosím stručně. Odcházení Václav Havel Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2007, 805 stran.
Občan Havel je film natočený Havlovými kamarády a dalšími příznivci, kteří privilegium zaznamenat některé soukromé či zákulisní scény zaplatili rezignací na kritický odst„ up
Bývalého prezidenta je najednou všude plno. Dokumentární film, muzeální expozice, další díl Spisů, korespondence s Františkem Janouchem. Dozvíme se z těchto děl o Václavu Havlovi něco nového?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
