* Je integrace téma i pro samotné cizince?
Většinu cizinců vedou k migraci ekonomické důvody. A ekonomicky měří i to, zda byli úspěšní. Mít úspěch pro migranty neznamená „být jako ostatní“. Své kulturní identity se nevzdáváme snadno. Spíš jde o to mít co ostatní neboli společnost, do které jsme přišli. Takto „materiálně“ ale ve vztahu k migrantům uvažuje i většinová společnost. Například: v Česku žije mnoho Američanů, kteří neumějí český jazyk a s Čechy se kromě úředních nebo pracovních kontaktů nestýkají. Přesto je česká společnost nepovažuje za hrozbu a jejich míru integrace neřeší. Vidí je jako integrované, a to jen proto, že pocházejí z bohatého státu. I kdyby nějaký Američan byl chudý a nepřizpůsobivý, má tuhle startovní výhodu. Zatímco Ukrajinec se bude muset vyrovnávat s předsudkem negativním, i kdyby byl vzdělaný a spořádaný. Pokud neumí dobře česky, bude společností vnímán spíš nepříznivě. V případě Ukrajinců si navíc s veřejným míněním pohrává optická iluze. Vypadá to, že mezi námi žije mnoho Ukrajinců, kteří nenavazují žádný vztah se zbytkem populace, a přitom je to spíš tak, že se zde mnoho Ukrajinců střídá na pracovních návštěvách a pro jejich integraci není důvod.
* Je možné se integrovat již v první generaci?
Je to spíš vzácné. Nejsilnějším integrátorem je totiž základní škola. U lidí, kteří prošli alespoň dvěma třídami, šance na integraci stoupají. Škola je taky zdroj užitečných kontaktů do budoucna, bez kterých je integrace nemožná. A pak je tu samozřejmě otázka jazyka, ta je zásadní. Zvládnout češtinu není problém jen pro jazykově a kulturně vzdálené Vietnamce, ale možná překvapivě i pro relativně blízké Ukrajince. Píší jinou abecedou a to jim znemožňuje písemně se česky vyjadřovat. Mnoho z nich je v českém prostředí pologramotných. U dospělých je těžké tento handicap překonat proto, že veškerou energii věnují výdělku. Jejich pracovní nasazení je neuvěřitelné. Za několik let musí dohnat to, co jiní budují půl života. Takže imigranti časem přenášejí své sny a aspirace na děti a žijí pro ně a jejich nadějemi. Jedině tak se mohou ubránit frustraci, že jim život uplývá v nekonečné dřině. A je fakt, že jejich děti už na tom jsou úplně jinak. Druhá generace je často plné integraci velmi blízko, jak to vidíme i u našich vietnamských spoluobyvatel.
* Jaké služby státu, společenské činitele a okolnosti podporují integraci cizinců?
Jak už jsme říkali, velkou úlohu hraje škola. Uskutečnili jsme několik sond do žákovského prostředí a ty ukázaly, že dětské kolektivy zpravidla nejsou xenofobní. Škola integruje i rodiče. Pokud dobře plní rodičovskou roli, mohou získat dobrou pověst. Integraci podporuje i zájmová činnost, třeba sport. Integračně působí i peníze, bezpochyby znalost jazyka nebo taky nějaká schopnost poskytnout službu, po které je poptávka, například učit cizí jazyk. Integrace probíhá i díky zaměstnání. Pokud ale pracovní tým tvoří pouze zahraniční dělníci, pak to samozřejmě neplatí.
* Co naopak integraci překáží?
Státní instituce by si měly uvědomit, že čím větší se kladou překážky migraci a čím více se komplikuje získání pobytového statusu, tím více bohatnou organizace, které tyto překážky umí překonávat. To jsou ty zprostředkovatelské subjekty, na které si stát tak stěžuje a má důvod. Mnohé působí na pokraji zákona či nezákonně a stávají se protivníky státu. Cizinecké enklávy, které jsou vůči integraci imunní, vznikají v prostředí, kde je cizinec odkázán na služby a pomoc dalších lidí a nemůže si pomoci sám. V tom případě se obrací především na krajany a zůstává v jejich blízkosti, přestože za jiných podmínek by raději žil mezi majoritním obyvatelstvem. K tvorbě enkláv tak přispívá zbytečná komplikovanost získávání povolení k pobytu a práci; tím spíš zbytečná, pokud je po práci, kterou cizinci vykonávají, poptávka.
***
PhDr. Zdeněk Uherek, CSc.
* ředitel Etnologického ústavu AV ČR * předseda České asociace pro sociální antropologii * předseda Českého národního komitétu antropologických a etnologických věd * zastupuje Českou republiku v Mezivládním výboru programu UNESCO MOST
O autorovi| JITKA POLANSKÁ, autorka je koordinátorkou programu Migrace společnosti Člověk v tísni
