Hlavním přínosem tohoto projektu je kalibrace měřítka, jímž naše zkušenost poměřuje hudební provedení předlohy. Dirigentský matador James Levine potvrdil oprávněnost svého věhlasu tím, že vybudoval plastický, dynamicky pulzující a dramatický celek, ideálně propojující orchestr se zpěvem v dokonalé rovnováze. Všichni sólisté pak předvedli nejen skvělou pěveckou techniku, ale zcela ji podřídili službě svým rolím - dramatická sopranistka Maria Guleghina přesně vystihla vývoj od živočišně poživačné paničky, přes krvavý šplh k trůnu, až po blouznící panovnici, dušenou tíhou viny. Spolu s Macbethem tenoristy Željka Lučiće vytvořili studii lidského páru ve spárech pokušení moci, která je nakonec rozdrtí.
Pokud hudební nastudování hodnotíme jako vynikající, pak totéž nelze říci o dalších složkách přenosů. Lze mít výhrady hlavně ke způsobu, jakým je inscenace (údajně 14 kamerami) snímána. Filmová režie je především dynamická a soustředěná na detaily - „celostních“ záběrů je minimum a udělat si představu o tom, co vlastně vidí diváci v MET, si lze udělat jen orientačně.
Způsob, jakým bylo shakespearovské téma chtivosti moci uchopeno, asi neuspokojil ani ctitele tradice, ani ty, kteří dávají přednost aktualizacím. Britský režisér Adrian Noble děj ze Skotska 11. století umístil do doby po pádu železné opony a chaosu etnických válek; soudě podle slovanského bochníku chleba a kalašnikovů někam do vlivové zóny Sovětského svazu. Takový přesun pro rozkrývání zničujících mechanismů koloběhu boje o moc nic nového nepřidává. Vynikly spíše nevýhody takového aranžmá. Rovněž zjištění, že zbraně (zvláště střelné) v rukách sboristů mají zničující komický efekt na jevišti MET stejně jako doma, je sice uklidňující, ale tento kaz na kráse celé inscenace nelze pominout. Barvotiskově prvoplánové ilustrace dojímavě shrnutých punčocháčků umírající běženecké holčičky a stékající slza z oka zoufalého Macduffa se daly přežít jen díky tomu, že Dimitri Pittas zpíval skutečně božsky, režie nerežie. Vypadalo to, že Adrian Noble tahal hlavně ze svého šuplíku muzikálového - čarodějnice coby udrbané měšťky byly sice dokonalou, ale neorganickou profesionální etudou. Ve spojení s naturalistickým dávením chlebových soust čarodějnickými učnicemi však takové režijní vymyšlenosti degradovaly dílo na béčkový horor.
Pro hodnocení výkonu protagonistů však tyto výhrady nejsou důležité - počínaje přesným typovým obsazením každý z nich vnesl do inscenace svou osobitost a pěvecké mistrovství. Tato perfektní řemeslnost umožňuje plně vnímat umělecký účin opery a vychutnat to, co do nastudování vnáší individualita umělců. Především za tento úlevný pocit jistoty, že „to jde“, je třeba poděkovat - očkování Metropolitní operou je v našich operních krajinách kýženou prevencí.
