"Na náhody nevěřím. Co se stalo, mělo se stát. Více mě to přiblížilo k Bohu. Hospodin mi daroval nový život a ukázal mi, že mám na tomto světě ještě důležité poslání," říká veterán, který v Afghánistánu bojoval o život a přišel o levou ruku a nohu.
LN Kdy jste si uvědomil, že chcete pracovat v armádě?To vím na den přesně. Bylo to 4. října 2000, kdy jsem nastoupil na základní vojenskou službu do Prostějova. To byl bez nadsázky nejlepší rok mého života. Sloužil jsem u 114. střediska průzkumu a elektronického boje. Na tomto útvaru se školili budoucí průzkumníci a výsadkáři.
LN Jestli tohle čtou muži, co jsou šťastní, že povinná vojenská služba byla zrušena, asi nechápou, o čem mluvíte. Co vás na vojně tolik bavilo?Práce s lidmi, pravé přátelství, týmový duch, disciplína. Byl jsem hrdý na to, že mohu udělat něco pro stát, byla to pro mě čest. Já jsem dokonce žádal o prodloužení vojny. V době, kdy nikdo na vojnu nechtěl! (směje se) Vojnu mi ale neprodloužili.
LN Jak jste to nesl?Když jsem odcházel z vojny, brečel jsem. Rodina ale nechtěla, abych se stal vojákem z povolání, tak jsem si našel jinou práci - dělal jsem v závodě na granule pro psy. Vydržel jsem to necelého půl roku. Na jaře 2002 jsem se stal policejním inspektorem v Brně, což bylo mému srdci bližší než dělat granule.
LN Nakonec jste se ale vojákem stal. A pak už následovala mise v Afghánistánu, ze které jste se málem nevrátil.Ano. V únoru 2008 jsem odjel plnit úkoly na vojenskou misi ISAF do prvního kontingentu Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu, na základně FOB Shank. Při návratu z prostoru plnění operačního úkolu dne 30. dubna 2008 najelo naše vozidlo na improvizované výbušné zařízení (mina - pozn. red.).
Odnesl to hlavně předek vozidla. Náš řidič Radim měl tak těžká poranění, že zemřel na místě. Kluci, co seděli za námi, byli zraněni lehce, já jsem přišel o levou nohu a levou ruku. Měl jsem i vážná vnitřní zranění. Kolegové - vojáci z patroly - se zachovali perfektně.
Poskytli mi okamžitou první pomoc, do čtyřiceti minut přiletěl vrtulník. Během transportu mi museli naříznout hrdlo a zavést mi do něj tracheální trubici, abych mohl dýchat. Byl jsem při vědomí, než mě utlumili morfinem.
LN Dostal jste se do péče špičkových lékařů v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Podle nich ale byla vaše šance na přežití zhruba tak desetiprocentní.Ano, bylo to tak. Měsíc jsem byl v umělém spánku... Kdybyste se mě zeptala, jakým zázrakem jsem tedy přežil, odpověděl bych vám, že jsem přesvědčen, že jsem přežil díky Bohu, vlastní silné vůli k životu, modlitbám pravých křesťanů a své rodině a úžasné profesionalitě lékařů, kteří mě vrátili do fyzického života po několika desítkách operací. Lékaři museli bojovat s velice agresivní tzv. plynatou snětí, až v německém Ramsteinu sehnali antibiotika, která mi na to nakonec zabrala.
LN Působíte velice vyrovnaným, smířeným a optimistickým dojmem. Přesto se mi nechce věřit, že jste si nikdy nepoložil otázku: proč právě já?Ne, takovou otázku jsem si opravdu nepřipustil. Naopak, tím, že mi Bůh daroval nový život a ukázal mi, že mám na tomto světě ještě důležité poslání, jsem šťastný. Přál bych si, abychom se všichni zaměřili na boj proti zlu, hříchu, korupci a prospěchářství. Je zde určité varování od Boha, abychom co nejdříve zastavili všudypřítomný hřích, nebo v něm zemřeme!
Věřím, že by se mi podařilo dát dohromady početnou skupinu lidí, Čechů, kteří by dokázali pozdvihnout a uzdravit tento národ, aby se stal duchovně zdravý a právem hrdý na svého lva. Pozor, nemyslím tím nějaký nacionalismus! Věřím, že my Češi na to máme, abychom byli světlem světa, jako je Izrael - viděl jsem to například v průběhu naší mise.
Češi jsou prostě výborní, naprosto srovnatelní v plnění úkolů v porovnání s tak vybavenou armádou, jako je ta americká.
LN Přes svůj handicap pracujete, i když byste asi nemusel. Proč?Já jsem šťastný, že mohu pracovat. Náčelník generálního štábu a ministr obrany mi vytvořili podmínky, aby válečný veterán, plně invalidní člověk, mohl i nadále setrvat v armádě jako občanský zaměstnanec. Dostal jsem možnost pracovat jako instruktor CSAR (zkratka pro Combat Search and Rescue: bojovat, hledat a zachránit - pozn. red.) a záchrany na Oddělení výsadkové přípravy a SAR (Search and Rescue - pozn. red.) na velitelství výcviku Vojenské akademie ve Vyškově. Provádíme školení létajícího personálu v přežití a záchraně, který dnes plní úkoly ve vojenské zahraniční misi v Afghánistánu.
LN Baví vás to?Baví mě to, ale vidím vyšší Olymp - chtěl bych se spolupodílet na tvorbě nové vize našeho státu i naší armády. Třeba na ministerstvu obrany. Ale chtěl bych zdůraznit, že rozhodně neprahnu po moci a po penězích, beru to jako svoji povinnost, službu Bohu a tomuto státu. Myslím si, že bych mohl být srdečným a progresivním přínosem.
Celý rozhovor s Robertem Chudým si přečtete v sobotním vydání deníku
