Přestože továrny, které vybudoval, byly dílem jeho rukou a především jeho přemýšlení, nepovažoval je Tomáš Baťa jen za svůj majetek. Přestože měl syna Tomáše, nepokládal za samozřejmé, že právě on se musí stát dědicem jeho průmyslové říše. Kdyby se našel někdo schopnější, kdo by dokázal podniky řídit lépe, dostane je on, opakoval.
Ato se také stalo, když po Tomášově smrti notář otevřel jeho trezor. Našel v něm závěť, která celé obuvnické impérium převáděla do rukou Tomášova mladšího bratra Jana Antonína, a to formou koupě veškerých akcií „za obnos Kč 50 milionů měny československé“. Tomášova manželka Marie a syn Tomáš Baťa junior, zvaný Tomík, ovšem zkrátka nepřišli: Tomík zdědil 22 milionů korun a jeho matka všechny nemovitosti a pět milionů korun v hotovosti. Všichni zainteresovaní vyslovili se zněním poslední vůle souhlas, protest proti jejím ustanovením nevznesl nikdo.
Jádro pozdějších potíží
Jan Antonín Baťa se stal novým šéfem a zděděný podnik vedl mimořádně úspěšně. Nejenže se vypořádal s důsledky hospodářské krize, ale navíc přivedl podnikové hospodaření k novému velkému rozmachu. Konec všem nadějím na další rozkvět udělala okupace republiky hitlerovským Německem. Jan Baťa ji odmítal a raději vlast opustil a usadil se v zámoří, nejprve v USA, potom v Brazílii. „Kdyby zůstal doma, skončil by se svou spontánní, otevřenou povahou nejpozději za rok v koncentračním táboře,“ vzpomínají jeho spolupracovníci. Do exilu odešel i Tomík Baťa s matkou, nejprve do Švýcarska, nakonec do Kanady. V okupované vlasti však nastaly problémy: Jan Baťa byl jediným akcionářem a Němci vyhrožovali, že pokud majitel Baťových podniků bude trvale pobývat v zahraničí, jeho majetek na území říše zkonfiskují. Aby předešli tomuto kroku, dohodli se Baťovi na následujícím řešení: Jan zůstane v exilu a do protektorátu se vrátí vdova po jeho bratrovi Marie Baťová. Aby se mohla ujmout řízení podniku, musela se stát – alespoň na oko – hlavní akcionářkou ona. Proto právníci sepsali smlouvu, podle níž se Marie Baťová stala majitelkou 25 procent všech akcií, dalších 35 procent akcií bylo rozděleno mezi ředitele závodů Malotu, Čiperu, Hlavničku a další, kteří zůstali ve vlasti. Jan Baťa se tak stal jen menšinovým akcionářem. Současně podepsali všichni revers, že akcie ani neprodají, ani nezcizí, a kdykoli o ně Jan Antonín Baťa požádá, čestně mu je vrátí. A právě tato transakce se stala jádrem pozdějších potíží.
Na černé listině Spojenců
Jan Baťa před odchodem do exilu svým spolupracovníkům slíbil, že – sám v bezpečí – neudělá nic, čím by je ohrozil. Navíc mezi ním a bývalým prezidentem Edvardem Benešem panovaly napjaté vztahy, Beneš jej neměl rád. Proto se Baťa nikdy otevřeně nepřihlásil k podpoře jeho odbojové akce, i když fakticky, skrytě ji podporoval velmi vydatně. Navíc se Baťa svými aktivitami znelíbil úřadům USA a Velké Británie, což nakonec vedlo k jeho zařazení na takzvanou černou listinu Spojenců. Musel opustit Spojené státy americké, ukončit tam své podnikání a uchýlit se do Brazílie. Zatímco Tomík Baťa se na stranu československého zahraničního odboje postavil zcela otevřeně, jednoznačně a beze všech výhrad a dokonce sloužil jako voják ve spojenecké armádě. To všechno poznamenalo vývoj po válce. Na podzim 1945 bylo v osvobozeném Československu provedeno znárodnění. Mezi podniky, kterých se týkalo, patřily i Baťovy závody. A nejen to, Jan Antonín Baťa byl obviněn ze zrady, z kolaborace s okupanty a v roce 1947 v rozporu s právem i zdravým rozumem odsouzen zmanipulovaným tribunálem k patnácti letům vězení. Do vlasti se už nevrátil, zůstal v Brazílii, využíval všech prostředků k obraně, ale marně. Cejch zrádce na něm zůstal, špatná pověst, která na něm za války ulpěla, zůstávala.
Komu prospěla likvidace díla
To vše komplikovalo možnosti dalšího úspěšného podnikání v novém světě. Jan Baťa byl totiž i po znárodnění svého majetku v Československu a dalších komunistických státech nadále majitelem rozsáhlého průmyslového impéria, rozloženého po celém světě. Stačilo, aby naplnil ustanovení reversu z roku 1940 a požádal Marii Baťovou a další zainteresované osoby o navrácení akcií, které jim tehdy, donucen okupační tísní, na přechodnou dobu přepustil. Udělal to, ale neuspěl! Nejenže švagrová akcie odmítla vrátit, ale ještě na něj se svým synem Tomíkem podala žalobu, že je připravil o dědictví. Janova situace byla o to těžší, že komunistické Československo, kterému spor mezi jednotlivými větvemi Baťovy rodiny jen prospíval, se rozhodlo podpořit Tomíka Baťu a odmítlo Janu Baťovi vydat z podnikových archivů dokumenty, kterými by podpořil pravdivost svých tvrzení a doložil oprávněnost svých nároků. Spor se táhl dlouho s nejistým výsledkem, obě strany vyčerpával, unavoval, stál je spoustu času a úsilí. Nakonec podlehl Jan Antonín Baťa: v březnu 1962 se svých nároků na baťovský majetek vzdal v Tomíkův prospěch. Nespravedlnost, s níž se setkal, ho trápila až do smrti v roce 1965. Z porážky Jana A. Bati a likvidace jeho díla měli prospěch jen komunističtí vládci. Pro Československo byl Baťův systém velkou nadějí a jeho další rozvíjení mohlo naši zemi přivést mnohem dále, než se dnes nachází. Zánik Baťova díla je ztrátou pro nás pro všechny.
O autorovi| Jiří Pernes, historik
