Současné české předsednictví Evropské unie s sebou přirozeně přineslo větší zájem médií a veřejnosti o evropské dění. Tento zájem se soustředí především na mezivládní orgány Rady EU, v nichž se předsednictví odehrává, zatímco nadnárodní instituce jako Evropská komise stojí v jejím stínu. Projevuje se tu paradox jasně zrcadlící meze, na něž naráží nynější fáze evropské integrace: předsednictví je sice instituce evropská, ale zájem budí, protože respektuje tradiční národní protiklad my–oni. Tomu se však stále dobře daří i uvnitř oněch oficiálně nadnárodních institucí. Supranacionální instituce EU jsou poskládány ze stejného materiálu jako formace rady. Veřejnost je zvyklá slyšet od politiků floskule o jednotě, ale kritické texty věnované fungování evropských institucí odhalují složitější a také zajímavější realitu.
Jaká je supranacionální Evropa ve skutečnosti? Při hledání odpovědi můžeme vybrat aspoň něco málo z toho, co na toto téma bylo napsáno v posledních dvou desetiletích. Ukazuje se, že hodně rozdílů a málo jednoty existovalo už v takzvané staré Evropě, před rozšířením v roce 2004. A že úplně sjednocená Evropa, proti které brojí euroskeptici, tu není a nejspíš ani nikdy nebude.
Komise v nedbalkách O tom, „jak to skutečně chodí“ ve všech hlavních evropských institucích a Evropské komisi především, ochotně informuje nedávno vydaná kniha, jejímž autorem je bývalý vysoce postavený úředník komise, Nizozemec Derk-Jan Eppink. Tento novinář, úředník a speechwriter líčí především zkušenosti, které získal během funkčního období Evropské komise Romana Prodiho v letech 1999–2004. Tehdy mohl díky místu v kabinetu komisaře pro vnitřní trh, daňové a celní otázky Fritse Bolkesteina uvidět mnohé obávané eurokraty takřka ve spodním prádle. Eppinkův nizozemský šéf patřil k nejhlasitějším stoupencům ekonomického liberalismu v Prodiho komisi a současně projevoval nepotlačitelný sklon k politicky nekorektním vyjádřením. To je ideální látka k líčení různých konfliktů mezi nejmenovaným Komisařem a jeho početnými nepřáteli: evropskou levicí, ostatními komisaři v čele s předsedou komise, evropskými poslanci, národními politiky, národními úředníky rady, novináři a samozřejmě především úředníky komise.
Když si odmyslíme trochu pamětnické chvástavosti a někdy přehnané snahy za každou cenu bavit, Eppinkovi se daří upozorňovat i na některé vážnější problémy ve fungování EU. Komisi zobrazuje především jako svět dokonalých mandarínů – na formalitách, vlastní moci a prospěchu si zakládajících superúředníků, jejichž hlavními zbraněmi jsou intrika a lest. Dokonalý mandarín je dokonale opatrný, nikdy se nedá strhnout k vyjádření vlastního názoru, jeho základním instinktem je alibismus. Vše v této organizaci funguje jak v modelové byrokratické instituci, jako vystřižené ze sociologických učebnic.
Eppinkovo vyprávění zřetelně ukazuje, že v oficiálně supranacionální komisi není ani zdaleka realizován základní princip, podle kterého její zaměstnanci mají sloužit výhradně zájmům unie. Různé příklady dokládají, že evropští komisaři a úředníci komise často nehájí zájmy abstrakta „Evropa“, ale nenápadně napomáhají prosazení zájmů své vlastní země. Autor s velkou chutí popisuje neutuchající zákulisní boje mezi různými zájmovými skupinami: členové kabinetů jednotlivých komisařů, často dosazení podle národního klíče, ač takový klíč oficiálně nesmí být uplatňován, zápasí s úředníky z generálních ředitelství, které mají komisaři politicky řídit, ale někdy jsou naopak řízeni jimi. Bez nadnárodních lstí a intrik, řízených úniků zpráv do médií a výměnných obchodů s jinými zájmovými aliancemi se nemohou obejít řadoví úředníci ani sami evropští komisaři. Brusel, parašutistů ráj Akademických výzkumů zaměřených na běžné fungování evropských institucí není mnoho, ale pár zajímavých výjimek už vzniklo. Postaralo se o ně zejména několik sociálních antropologů, kteří strávili měsíce nebo léta v Bruselu, Štrasburku a Lucemburku zúčastněným pozorováním chování jednoho velmi zvláštního kmene: evropských úředníků, politiků a poslanců.
Situaci v Evropské komisi už na konci 90. let sledoval sociální antropolog Cris Shore. I když se v posledních letech v komisi leccos změnilo, včetně rozšíření o zaměstnance z nových členských zemí, jeho postřehy platnost neztratily. Shore během svého výzkumu v Bruselu hovořil se stovkami evropských úředníků tehdy patnácti členských států EU a seznamoval se se zákulisím fungování bruselské politiky. Dospěl tak k prakticky identickým závěrům jako Eppink, mezi jinými i k tomu, že národnost zůstává v supranacionální komisi velmi důležitým faktorem. Komise je místem tvrdých kulturních střetů.
Díky silnému postavení Francie v Evropských společenstvích během prvních desetiletí evropské integrace se v komisi pevně usadila francouzská organizační kultura. Přispěly k tomu i takové okolnosti jako téměř třicetileté působení Francouze Emila Noëla na velmi vlivném postu generálního tajemníka komise (1958–1987). K této kulturní tradici patří na jedné straně silný formalismus, na straně druhé neobyčejně dobře rozvinutý systém neformálních mocenských vazeb. Vlivní členové kabinetů jednotlivých komisařů mohou určovat, kdo bude povýšen, a kdo naopak skončí odstaven do neperspektivní pozice. Fungování komise je dle Shorea neodmyslitelně spjato s fenomény protekce, „parašutistů“ a „ponorek“ (slangová bruselská označení pro úředníky, kteří se díky neformální politické podpoře dostali na vysoké posty v rozporu s pravidly). V Bruselu trvale dochází ke konfliktům mezi tímto modelem a organizačními kulturami méně nakloněnými neformálním postupům, což jsou, tvrdí Shore, především kultury severoevropských zemí.
Pro porozumění typu bruselského úředníka je nutné přihlédnout také k vlivům jeho bezprostředního prostředí. Belgickou domácí politiku charakterizuje roztříštěnost, nutnost neustálého vyjednávání a zprostředkování kompromisů a politický klientelismus. Tato kultura se přenáší dovnitř evropských institucí už prostým faktem, že belgičtí úředníci v nich měli a stále mají neúměrně silné zastoupení. Jeden Shoreův respondent komentoval skutečnost, že v jistou dobu byli na pozicích komisaře pro administrativní záležitosti i šéfa příslušného generálního ředitelství (DG IX), pro personální politiku komise klíčových, dva Belgičané, následovně: Je to, jako by „Drákulu jmenovali vedoucím transfuzní stanice“.
Bez povšimnutí nesmí zůstat ani vliv specifického charakteru Bruselu. Příchod evropských institucí mu sice výrazně pomohl finančně, ale jiné jeho důsledky byly negativní. Vznikla dehumanizovaná kancelářská pustina tzv. evropské čtvrti a město se ekonomicky, kulturně i sociálně rozdvojilo. Typickými rysy situace evropských úředníků jsou dle Shorea ghettizace, život ve zlaté kleci bez integrace s místními obyvateli a vykořenění.
Také Francouz Marc Abéles se systematicky ` věnuje antropologickému výzkumu evropských institucí. Už v roce 1992 vydal průkopnickou studii o Evropském parlamentu, založenou na dvouletém pozorování každodenního života v této další supranacionální evropské instituci. Abéles je sám absolventem ` prestižní ENA, odkud se rekrutují mnozí francouzští vyšší úředníci působící v Paříži i v EU, známí jako enarchové. Jeho hodnocení francouzské role v evropských institucích je asi i proto docela příznivé. To mu však nezabránilo nacházet v parlamentu, tehdy obsazeném pouze příslušníky dvanácti států, silné kulturní bariéry a váznoucí komunikaci. Kulturní rozdíly se však projevovaly negativně především v oficiálních jednáních. Naproti tomu si povšiml i toho, že mezikulturní komunikace jde evropským poslancům, jejich asistentům i personálu mnohem lépe v každodenních situacích: ve frontě na služební auto či v kavárně. Abéles je proto na rozdíl od Eppinka a Shorea v otázce vytváření aspoň zčásti nadnárodní evropské identity umírněným optimistou.
Není však příliš velkým optimistou. Spolu s francouzskou antropoložkou Irene Bellierovou ` a britskou kolegyní Maryon MacDonaldovou uskutečnil na objednávku Evropské komise antropologický výzkum také v této instituci. Při pozorování úředníků pracujících na Společné zemědělské politice zjistil, že kontakt s příslušníky jiných národních kultur u nich nevede k tvorbě nějaké sdílené evropské identity, ale spíše naopak ke zdůrazňování vlastní odlišnosti od jiných národů. Komise proto výsledky výzkumu svého času považovala za málo povzbudivé a nedovolila jejich publikaci.
Francouzský antropolog nicméně mohl svá pozorování využít v dalších úvahách. Za základní fakt evropské politiky považuje změnu měřítka, v němž se odehrává, a s tím související deteritorializaci, vymanění se ze svazujícího rámce států. O tomto vývoji nelze mluvit v kategoriích konvenční národní politiky, a co více, není plně řízen a směřován k nějakému předem danému cíli.
Integrovanou Evropu je nutné chápat jako proces, ne jako hotovou skutečnost. V této souvislosti se nabízí bonmot o EU jako „neidentifikovaném politickém objektu“, který rád používal bývalý francouzský předseda Evropské komise Jacques Delors. Podle Abélese by bylo chybou chtít ` tento objekt nějak identifikovat, protože by to znamenalo myšlenkově se vrátit do hranic vytčených národním státem. Otázku, čím Evropa vlastně je a být má, je lepší nechat nezodpovězenou. Abéles navrhuje, ` aby se mluvilo pouze o virtuální Evropě nebo Evropě přicházející, to znamená o procesu, kterým v Evropě vzniká převážně iniciativou shora cosi nového, co se nicméně nestává státem v klasickém smyslu. Nestává se ani společenstvím s plně sdílenou kulturní, jazykovou a hodnotovou identitou. Není proto vhodné mluvit o evropském sjednocování, protože pluralita v Evropě přetrvává, ale pouze o harmonizaci, která představuje nekončící proces.
Integrace střízlivě viděná Na první pohled se může zdát, že vyznění těch několika stručně připomenutých studií je značně pesimistické. Je to tak skutečně? Snad jen tehdy, pokud se na evropskou integraci pohlíží zjednodušujícím způsobem, který nebere dostatečně vážně složitost celého procesu a kulturní a zájmovou pluralitu Evropy, jež je v rámci tohoto procesu přeskupována a proměňována.
Pokud takovou simplistní perspektivu odmítneme, zprávy z evropského terénu pocházející od unavených praktiků a skeptických sociálních vědců nepřinášejí žádné tragické poselství, spíše naopak. Ukazují, že evropské kultury, jsou-li spolu v neustálém a intenzivním kontaktu, se přes noc nevypaří, ale procházejí plynulým vývojem spojeným s notnou dávkou odolnosti vůči prudkým změnám. Ukazují ovšem také, že se v Evropě stejně jako v každém národním státě utvářejí zájmové skupiny a koalice, které se snaží dosáhnout svého různými, někdy ne úplně čistými způsoby. Toto zjištění je dobrou protilátkou proti přehnané idealizaci evropského projektu.
Celkově je však takové střízlivé vidění evropské integrace především skvělou obranou před rozčarováním, které může vést až do smrdutého močálu euroskepticismu: časté a vážné potíže na evropské i domácí scéně se mu totiž jeví jako něco zcela přirozeného a očekávatelného. Integrace Evropy nemůže a nemá být jiná než pomalá a musí postupovat metodou pokusu a omylu.
***
Národnost zůstává v supranacionální komisi EU velmi důležitým faktorem. Komise je místem tvrdých kulturních střetů.
Life of a European Mandarin. Inside the Commission Derk-Jan Eppink Vydalo nakladatelství Lannoo Publishers, Tielt 2007. 386 stran. Building Europe. The Cultural Politics of European Integration Cris Shore Vydalo nakladatelství Routledge, London – New York 2000, 272 strany. Debating the European Union Marc Abéles, Cris Shore ` In: Anthropology Today 2004, 20 (2): 10–14. En attente d’Europe Marc Abéles ` Vydalo nakladatelství Hachette, Paris 1996. 158 stran. La vie quotidienne au parlement européen Marc Abéles Vydalo nakladatelství Hachette, Paris 1992. 443 strany.
O autorovi| Marek Skovajsa, sociolog Autor působí na Fakultě humanitních studií UK a v Sociologickém ústavu AV ČR.
