Je mu jednatřicet. Vyrostl v Mykolajivu jen s maminkou, bez otce. „Měli jsme s mámou jen jeden druhého,“ vzpomíná. Studoval vysokou školu, přivydělával si, aby rodinu uživil. Postupně se tak vypracoval na elektroinženýra. Pak se zamiloval do Veroniky, své nynější manželky. Žili podle jeho slov krásný život a plánovali budoucnost. Jenže 24. února 2022 se pro něj i jeho manželku svět obrátil naruby. Na Ukrajinu vtrhla ruská vojska.
Artem nejprve odvezl svou rodinu do bezpečí. Hned poté se odhodlal jít bránit svou zemi. Nejprve sloužil jako dobrovolník, později vstoupil do armády a stal se součástí námořní pěchoty, později sloužil v legendárním 503. samostatném praporu námořní pěchoty. Působil jako pilot dronů a velitel oddílu.
„Chápal jsem od začátku, že se za svou vlast musím postavit,“ komentuje své rozhodnutí při návštěvě Prahy. „Na prvním místě byla bezpečnost mojí rodiny, na druhém místě byla obrana země.“ Říká, že nejprve váhal, zda vstoupit, nebo nevstoupit do armády. Cítil strach a chápal, že na něj čekají nelidské podmínky. „Už v roce 2022 jsem pochopil, že prostě není jiná cesta než se přidat do armády.“
Ve čtvrtek 6. listopadu 2025 se ale pro Artema i jeho manželku všechno změnilo. Jeho jednotku u Pokrovska zasáhla minometná palba. Sto dvacetimilimetrový granát vybuchl metr od něho. Artem předtím uslyšel krátké hvízdnutí střely a padl na zem. Potom přišel výbuch. Rukama si musel krýt hlavu. Před očima se mu objevila tma, přišlo ohlušující zvonění v uších. Vzápětí začal cítit krutou bolest. Byla tak hrozná, že musel křičet.
Granát ruce roztrhal až k ramenům a krvácení prakticky nešlo zastavit. „Celé moje předloktí, ruce vypadaly jako kus mletého masa,“ popisuje zásah skupince novinářů. Spolubojovníci mu nasadili škrtidla, a to, jak nejvýše to jen šlo.
U města Pokrovsk je podle něj dostupnost lékařské péče velmi složitá. K frontové linii se těžko dostane čtyřkolka, natož auto. I proto musel se škrtidly vydržet dlouho. Spolubojovníci ho museli odnést na takzvanou točku – místo, kam může dorazit evakuační sanitka. Cesta jen tam trvala 12 hodin.
Artem, ukrajinský voják námořní pěchoty, přišel po zásahu minometným granátem o obě ruce. Teď se učí znovu žít. (17. února 2026)
„Co jsem přitom cítil?“ odpovídá na otázku reportéra iDNES.cz. „Měl jsem obrovský strach, nebudu vám lhát. Pokud vás takhle zasáhne granát, tak cítíte spoustu strachu. K tomu se přidávají také nepřátelské drony, které slyšíte, jak nad vámi létají. Měl jsem poškozený bubínek, nemohl jsem se spoléhat na své smysly tak, jak jsem byl zvyklý předtím. Byl jsem hodně závislý na svém týmu, na dalších lidech,“ říká. „První myšlenka byla na to, že se chci co nejdříve dostat pryč z toho místa, potom jsem myslel na svoji rodinu samozřejmě.“
Artem si prý uvědomoval, že ho nejspíš čeká amputace toho, co mu zbylo. „Když jsem se dostal do nemocnice, už jsem byl v bezvědomí, takže se mě lékaři na nic ani neptali.“
Lékaři ani neměli jinou možnost, jak postupovat, říká Artem. Měl totiž škrtidla příliš dlouho a došlo k tomu, že tkáně odumřely. „Měl jsem před sebou jen dvě možnosti – buď amputaci, nebo smrt,“ pronáší Artem a podívá se na svoji manželku, která sedí opodál.
Bojem pro Artema dneska už není Putinova válka. Vede totiž každodenní boj například s knoflíkem u košile, talířem na stole nebo s obyčejným objetím od manželky Veroniky. Nechce se smířit s tím, že by nemohl dělat věci, které pro něj byly dříve normální. Nechce být navždy odkázán na svoji manželku. „Veronika taky potřebuje pomoc a já jako muž ji chci být oporou. Chci být co nejvíce soběstačný,“ vysvětluje.
Teď má ale Artem druhou šanci. Iniciativa Dárek pro Putina ve spolupráci s Team for Ukraine totiž pořádá pro vojáka sbírku. Cestu k normálnímu životu může Artemovi nabídnout klinika Superhumans Center. Ta se specializuje na výrobu moderních bionických protéz a intenzivní rehabilitaci těžce zraněných vojáků a vojaček.
Iniciátor sbírky a spolutvůrce iniciativy Martin Ondráček pro redakci iDNES.cz uvedl, že se iniciativa Dárek pro Putina domluvila s onou klinikou na tom, že Artemovi udělají nové bionické ruce. Vyšetření, výroba a samotné nasazení bionických protéz s intenzivní rehabilitací zaberou podle iniciativy nejvýše pět měsíců. „Chceme Artema potom znovu přivést do České republiky. Podat mu ruku – člověku, který za nás všechny, a také za Evropu, přišel o své vlastní paže…,“ píší autoři projektu Dárek pro Putina.
Co bude první věc, kterou udělá až bude mít nové ruce? „Co bych udělal jako první? Tak samozřejmě objal bych svoji manželku. Je to pro mě to nejdůležitější. Miluju ji, mám ji strašně rád, a právě objetí nám oběma strašně chybí,“ pronáší.
