Němci mají od počátku 90. let Gauckův úřad, díky němuž mohlo do archivu bývalého Ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi) nahlédnout přes 1,7 milionu lidí. Přesto podle knihy Pachatelé jsou mezi námi historika a současného ředitele muzea v někdejším vězení Stasi v Berlíně-Hohenschönhausenu Huberta Knabeho nebyly zločiny bývalého východoněmeckého režimu řádně potrestány. Většina tehdejších pachatelů unikla bez trestu a mnozí z nich si nyní v klidu užívají vysokého důchodu - na rozdíl od řady obětí. A co víc: v posledních letech je v Německu komunistická minulost celospolečensky stále silněji bagatelizována, omlouvána a relativizována. Část východních Němců jednoduše vytěsnila špatné zážitky a na „krásné časy“ prožité v NDR vzpomíná s nostalgií. Přesněji: s „ostalgií“.
Chyba ve Smlouvě o sjednocení
Ale popořadě: po sjednocení Německa v roce 1990 probíhalo stíhání lidí, kteří se za vlády SED aktivně podíleli na potlačování práv a svobod, značně chaoticky. Knabe vysvětluje, že chyběla instituce, která by systematicky vyšetřovala a stíhala pachatele spáchaných zločinů. Soudy na území bývalé NDR teprve vznikaly a pořádně fungovat začaly až v roce 1992. Řada zločinů byla ale už v té době promlčena, mnozí pachatelé byli v důchodovém věku nebo nemocní. Existovaly také rozdíly v tom, jak ke stíhání přistupovaly soudy v jednotlivých spolkových zemích. Podle Knabeho byla chyba už ve Smlouvě o sjednocení. Její autoři totiž určili, že zločiny spáchané za východoněmeckého režimu budou souzeny podle práva, které platilo v tehdejší NDR - a ne třeba podle Evropské konvence o lidských právech. V důsledku toho docházelo k absurdním situacím, kdy například bývalý ministr pro státní bezpečnost Erich Mielke nikdy nebyl souzen za zločiny, jichž se měl dopustit v čele Stasi, ale za vraždu policisty, kterou spáchal v době výmarské republiky. Stejně tak nebyl potrestán ani nikdo z důstojníků Stasi, kteří v 80. letech umožnili desítce bývalých západoněmeckých teroristů z Frakce Rudé armády (RAF) žít v NDR pod novou identitou. Z celkem 62 000 vyšetřování vedených proti 100 000 osobám bylo podle studie berlínské Humboldtovy univerzity do roku 1998 obviněno pouhé jedno procento lidí. Podobně vyznívají také statistiky týkající se 91 tisíce lidí, kteří pracovali na plný úvazek pro Stasi. Z nich musel do vězení pouze jeden. „Ti, kteří na východě Německa utlačovali celý národ, tak žijí dál mezi námi, pokud už pokojně nezemřeli, jako například bývalý šéf Stasi Erich Mielke. A s rostoucí agresivitou se snaží společensky rehabilitovat více než čtyřicetiletou diktaturu Socialistické sjednocené strany Německa (SED),“ píše Hubertus Knabe. Zatímco totiž (ne)probíhala trestní řízení s někdejšími exponenty komunistického režimu, začaly se bývalé kádry SED postupně zase sdružovat a vyvíjet nejrůznější aktivity. Od začátku 90. let zakládaly spolky a organizace, jejichž hlavním cílem byla především obhajoba sebe samých a relativizace dějin NDR. Ve snaze přepisovat minulost tito lidé například neváhají tvrdit, že zvlášť významní informátoři Stasi nebyli ve spisech vedeni jako neoficiální spolupracovníci (IM), ale jako oběti. Samotná existence Stasi byla podle nich legitimní obranou proti Západu a celá její činnost byla samozřejmě v souladu s právem. Vliv spolků sdružujících bývalé představitele diktatury SED podle Knabeho nelze podceňovat. Například Společnost pro právní a humanitární podporu (GRH) sdružuje přes 1400 bývalých vrcholných funkcionářů, mezi jinými Honeckerova následovníka Egona Krenze. Těm z nich, jimž hrozí trestní stíhání, se organizace snaží poskytnou právní i jinou pomoc. Mediálně známá se GRH stala ve chvíli, kdy vytáhla do boje proti tomu, aby v někdejším vězení Stasi v Berlíně-Hohenschönhausenu vznikl památník. Členové této organizace také pravidelně napadají existenci Gauckova úřadu. Předseda GRH Hans Bauer se před několika lety dokonce nechal slyšet, že „NDR byla přes všechny chyby a nedostatky tím lepším Německem“. Ještě významnější je údajně další spolek někdejších funkcionářů východoněmeckého režimu: Iniciativní společenství na ochranu sociálních práv bývalých příslušníků ozbrojených orgánů a celní správy NDR (ISOR), který registruje přes 24 000 osob. Jeho hlavní agendou je zajistit svým členům vysoké důchody. Skandál celoněmeckých rozměrů vyvolalo loni v březnu vystoupení bývalých spolupracovníků Stasi, k němuž došlo během veřejné diskuse v prostorách bývalé věznice Státní bezpečnosti v Berlíně-Hohenschönhausenu. Její někdejší ředitel a vysoký důstojník Stasi Siegfried Rataizick tehdy na adresu bývalých vězňů prohlásil: „Stavějí se do role obětí a nás označují jako viníky.“ Podle Rataizicka přitom pobyt ve věznici vůbec nebyl tak hrozný, jak se to dnes může jevit. Hodně vězňů z celé NDR by se prý do Hohenschönhausenu nechalo rádo přeložit. V tu chvíli byl na pódiu přítomen také ministr kultury spolkové země Berlína Thomas Flierl, člen postkomunistické Levicové strany (PDS). Právě Flierl byl poté médii ostře kritizován za to, že v inkriminované chvíli do diskuse nezasáhl. Tento incident je jen ukázkou fenoménu, kdy jsou celospolečensky bagatelizovány zločiny bývalého režimu a na éru komunismu se vzpomíná jen v dobrém. Celých 31 procent východních Němců dnes podle Knabeho nepovažuje NDR za diktaturu. Pro vlnu „ostalgie“ posledních let jsou typické „Ostalgie-Partys“, na nichž vystupují dvojníci Ericha Honeckera, vyhrávají někdejší hity NDR a jsou podávána typická východoněmecká jídla a nápoje (do módy tak opět přichází třeba Club Cola). Ti, kteří se navíc oblečou do pionýrského či svazáckého, mají často vstup zdarma. „Ostalgici“ se mohou také projet trabantem po Berlíně. V rámci televizních „Ostalgie-Shows“ však divák může zahlédnout třeba někdejší bruslařku Katharinu Wittovou, která si pro podobné příležitosti neváhá obléci svazáckou košili. Podle Knabeho přitom „východoněmecká identita“ vznikla až po pádu berlínské zdi. Do té doby se východní Němci identifikovali se Západem - pokud mohli, sledovali západoněmeckou televizi a poslouchali západoněmecký rozhlas. „Pachatelé jsou mezi námi a bez zábran si užívají výhod demokracie. Pokud už nemohou vrátit dějiny, tak chtějí ve svůj prospěch alespoň vyhrát boj o vzpomínky,“ konstatuje Hubertus Knabe. A proč jsou podle něj snahy bývalých funkcionářů SED o přepisování minulosti tak závažné a proč je nelze podceňovat? Protože je ve hře historický obraz zaniklé NDR. A ten se netýká jen pár důstojníků Stasi.
***
NAUČNÁ LITERATURA
KNIHA TÝDNE
Die Täter sind unter uns
Hubertus Knabe Vydalio nakladatelství Propyläen, Berlin 2007. 384 strany.
O autorovi| ŠÁRKA DAŇKOVÁ, Autorka (* 1977) je redaktorkou LN
