To byla poslední slova, která matka od svého syna slyšela. O minutu později se autobus u Nažidel na Kaplicku zřítil ze srázu a v jeho troskách zahynul nejen Viktor Hart, ale i dalších šestnáct cestujících. Dva další zemřeli v nemocnici. Nažidla se tak stala místem jedné z nejtragičtějších dopravních nehod v českých dějinách.
  |
Když otec Viktora Harta vzpomínal na své pocity bezprostředně poté, co se o nehodě od policistů dozvěděl a vyrazil autem na místo, jako nejhorší pocit překvapivě neuvádí první zprávu o tom, že jeho syn nehodu nepřežil. „V tu chvíli si něco takového vůbec nepřipouštíte. Vůbec vám nedojde, že ten člověk, kterého milujete, už není mezi živými,“ říkal po více než deseti letech od tragédie u Nažidel Karel Hart. Největší bolest přichází podle něj až s odstupem času. „Já si snad až teprve po půl roce dokázal připustit, že už se se synem nikdy nesetkám. A nemohu se z toho vzpamatovat dodnes,“ říkal.
Na Nažidla nikdy nezapomenou
Na nehodu neradi vzpomínají i otrlí záchranáři. To, co posádky sanitek uviděly po příjezdu, předčilo i jejich nejhorší očekávání. Patrový autobus Neoplan se zřítil ze sedmimetrového srázu a při pádu se odtrhla celá jeho střecha, pod kterou v horním patře seděla většina z celkem 51 cestujících. Na místě zahynulo 17 lidí, včetně několika dětí. Autobus vezl z lyžařského zájezdu v Alpách členy plaveckého oddílu TJ Slovan Karlovy Vary a jejich rodinné příslušníky. Jak strašné následky nehoda měla, dokazuje třeba příklad Josefa Pudila. Sám tragédii přežil, ovšem při nehodě přišel o dvouletou dceru, její šestnáctiletou sestru a také o tchyni a švagrovou.
Ani cestující, kteří vyvázli se zraněními, však ještě neměli takzvaně vyhráno. Další dva lidé zemřeli v nemocnici, jeden podlehl následkům těžkého poranění o dva roky později. Bilance nehody tak byla skutečně tragická. Dvacet lidí zemřelo, 36 bylo zraněno, z toho 26 těžce. Mnozí zranění si odnesli trvalé následky, se kterými se potýkají dodnes.
Pavel Krbec - řidiči autobusu, který v březnu 2003 havaroval u jihočeských Nažidel
O rozměru tragédie svědčí i vzpomínky záchranářů nebo regionálních politiků, kteří na některé momenty nedokážou zapomenout. „Jako záchranář jsem měl v té době už hodně věcí za sebou. Ale na Nažidla nezapomenu nikdy. Byl to opravdu traumatizující zážitek i pro mé kolegy,“ říkal Jan Tuček, bývalý ředitel českobudějovické záchranné služby. Někteří záchranáři podle něj museli po Nažidlech vyhledat odbornou psychologickou pomoc. „Já jsem přijel na místo až později, nebyl jsem mezi prvními. Ale stejně mě to hodně zasáhlo.“
Mezi lékaři, kteří okamžitě po nehodě vyjeli do Nažidel, byl i bývalý ministr průmyslu Martin Kuba, který při nehodě u Nažidel pracoval jako anesteziolog v českobudějovické nemocnici. „Když jsme přijeli na místo, první, co nás překvapilo, bylo hrobové ticho,“ vzpomínal Kuba. Na louce pod srázem podle něj ležela nehybná těla, nebyl ale slyšet žádný křik zraněných. Ten se začal ozývat až později. „Stále nám nosili další a další zraněné, které jsme se snažili ošetřit. A přitom jsme okolo viděli, kolika lidem už bohužel pomoci nedokážeme,“ říká Kuba. Pokud by měl k něčemu pocit ze zásahu u Nažidel přirovnat, přirovnal by ho k válce. „Takhle nějak si opravdu představuji válku. Nikdy na Nažidla nezapomenu,“ říká Kuba.
Odsouzený řidič autobusu
Podobně hovořil o Nažidlech i bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník. „Pro mě byl asi nejhorší zážitek, když se z hromady zavazadel a batůžků, které záchranáři vyndali z trosek autobusu, ozývalo zvonění mobilních telefonů. To byl hrozný, nepopsatelný pocit,“ říkal Zahradník. Pokaždé když projíždí kolem Nažidel, má údajně mrazení v zádech. Zahradníka také mrzí, že stát nedokázal vybudovat bezpečnou dálnici směrem do Rakouska, a řidiči tak stále jezdí na tak frekventované cestě po nebezpečné úzké silnici.
Kvalita vozovky mezi Kaplicí a hraničním přechodem Dolní Dvořiště se začala rozebírat takřka okamžitě po nehodě. V dobách socialismu byla silnice z Kaplice k rakouským hranicím prakticky prázdná, nikdo po ní nejezdil. Po sametové revoluci se ale stala silnička vedoucí hlubokými lesy a střídající stoupání s prudkým klesáním jednou z nejfrekventovanějších vozovek v Jihočeském kraji. Mimo jiné po ní jezdí právě tisíce zájezdových autobusů, které vozí české turisty do Rakouska a nazpět. K nim se přidávají osobní auta a kamiony. A kapacita silnice takovému provozu ani zdaleka neodpovídá.
Podle znaleckého posudku jel autobus v prudkém klesání (12 %) od kilometrovníku 159 rychlostí 118 km/h (údaj z kotouče tachografu) a 97 metrů jel po pravé krajnici mimo vozovku rychlostí 98 km/h.
Soudy však dospěly k jednoznačnému závěru, že vinu za tragédii nese řidič Pavel Krbec, a nikoliv stav vozovky. V prudkém klesání jel rychlostí 118 kilometrů v hodině, přičemž se dostal na krajnici mimo vozovku a zavadil bokem autobusu o svodidla. Poté strhl řízení do protisměru a autobus se zřítil z prudkého srázu.
Řidič, který sám nehodu přežil, odešel od soudu s osmiletým trestem vězení za trestný čin obecného ohrožení. Krbec se podle soudců dostatečně nevěnoval řízení a nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky. Krbcovi ale navíc přitížil fakt, že se za volant autobusu vůbec neměl posadit. Jak totiž zjistila policie, padělal osvědčení o profesní způsobilosti řidiče. S osvědčením, kterým disponoval, mohl řídit pouze vozidlo taxi. Po pěti letech byl Krbec z vězení propuštěn na svobodu.
Odškodné? Zapomeňte!
Příbuzní obětí a účastníci nehody od počátku považovali Krbcův trest za příliš nízký, ale zejména odmítali, aby byl řidič označen za jediného viníka. Zájezd pořádala chomutovská cestovní kancelář Vlna, která si pak na dopravu najala sokolovskou firmu LSK Autobusy. A tato firma pak jednorázově právě na tento zájezd najala jako druhého řidiče Pavla Krbce. A přitom si údajně dostatečně neověřila, zda se svým platným oprávněním vůbec může řídit zájezdový autobus. Krbec ještě v noci před odjezdem do Rakouska údajně řídil vozidlo taxislužby, a nebyl tedy ani dostatečně odpočatý.
V civilní žalobě se ale žádný z účastníků nehody nedomohl ani na přepravci, ani na cestovní kanceláři jakéhokoliv odškodného. A to i přesto, že jim odškodné soud přiznal. Manželé Pudilovi, kterým zemřeli čtyři příbuzní, včetně dvou dětí, měli nejprve získat na základě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni 800 000 od kanceláře Vlna a další 2 miliony od LSK Autobusy. Při odvolacích řízení jim pak bylo odškodné snížen na 400 000, ani těchto peněz se však nedočkali.
„Přepravní firma totiž mezitím zanikla a byla vvmazána z obchodního rejstříku. A zrušena byla i cestovní kancelář Vlna, jejíž majitel převedl veškerý majetek na syna a stal se oficiálně naprosto nemajetným,“ říká Josef Pudil. Rodina tak získala odškodné pouze na papíře. Bývalý vlastník cestovní kanceláře Karel Knapp později tragicky zahynul při horské túře v Alpách.
Na místě nehody pozůstalí postavili dřevěný kříž s fotografiemi obětí a občas zde pořádali vzpomínkové akce. Pozemek posléze navíc odkoupili a v den 5. výročí nehody (v roce 2008) zde odhalili pomník tvořený 20tunovými oblými balvany z Labe rozestavěnými do kruhu o průměru 12 metrů, symbolizujícími počet zemřelých.
Podobně se soudili i někteří další účastníci nehody a příbuzní jejích obětí, ovšem také bez úspěchu.
Příbuzní obětí tragické nehody se pravidelně scházejí u pomníku, který nechali postavit v roce 2008 přímo na místě tragédie. Odkoupili pozemek a na místě vyrostl pomník tvořený dvaceti tunovými balvany, rozestavěnými do kruhu. Počet balvanů symbolizuje počet obětí. „Hromadné pietní akce ale nepořádáme. Buď do Nažidel zajedeme sami, nebo s některými dalšími účastníky nehody, s nimiž jsme naladěni na společnou notu. Každý totiž prožívá i deset let po nehodě tu tragédii trochu jinak,“ říká Josef Pudil, který u Nažidel přišel o dvě děti, zapomněl.
