Jako televizní hlasatel působil od poloviny 70. let až do roku 2005. I když už od zrušení Uváděcího oddělení České televize uplynulo třináct let, se svou bývalou profesí je Alexander Hemala spojovaný pořád. Dnes vystupuje jako moderátor, má svůj rozhlasový pořad, ale rád kývne i na nabídky, které k profesi televizních hlasatelů přistupují s nadsázkou a ironií. Uváděl koncerty kapely Nightwork, nahrál uvítací spoty do kin, objevil se v reklamě na počítačovou hru a nedávno moderoval internetový satirický pořad Branky Body Kokoti.
Že je stále populární a poznává jej i nejmladší generace, se potvrdilo i během našeho rozhovoru, kdy si od vedlejšího stolu v kavárně přišel mladík pro společnou fotografii na mobil. Alexander Hemala vyhověl rád. „Vždyť tenhle mládenec si nějaké televizní hlasatele nemůže vůbec pamatovat, ten sleduje maximálně pořady na internetu. O to víc mě to těší,“ komentoval to televizní matador.
LN: Do Československé televize jste nastupoval za normalizace, v roce 1974. Hlasatelé vystupovali v přímém přenosu – hlídala vás cenzura, abyste neřekli něco nepatřičného?
Ne, nic takového nebylo. Samozřejmě se schůzovalo, ale nic dalšího. Dohled bděl především nad redakcí zpravodajství – a ta seděla v jiné budově. Naše texty psali dramaturgové, naším úkolem bylo se je dobře naučit nazpaměť a pak je říct do kamery. Texty jsme si upravovali jen tak, aby nám šly dobře do pusy, jinak jsme neměli důvod. Být televizním hlasatelem mělo své výhody, protože jsem byl na volné noze a mohl jsem mít v občance oficiálně svobodné povolání. To se jen tak nepoštěstilo, naprostá většina lidí musela být zaměstnaná.
LN: V počátku 70. let byl program dost monotematický: agitky, sovětské seriály, sociální dramata, která ukazovala, jak je Západ prohnilý... Vnímali jste později, jak tají ledy?
Já tu nejtužší normalizaci nezažil, přišel jsem až v tom sedmdesátém čtvrtém a tři čtyři roky jsem hlásil jen dopoledne, takže vysílání pro mateřské školy a různé naučné pořady. Na první program jsem se dostal až koncem sedmdesátých let – a to už to bylo lepší, jak říkáte, ledy tály a na televizi se dalo i koukat. Žena tehdy byla doma s první dcerou, tak abych vylepšil rodinný rozpočet, jezdil jsem po republice jako konferenciér s různými kapelami. Třeba s kapelou z NDR Puhdys, to byli takoví němečtí Olympici. Roztodivný týden jsem strávil s maďarskou kapelou Omega – oni na mě mluvili maďarsky a já na ně česky. Jezdil jsem s polskou zpěvačkou Marylou Rodowicz nebo se sovětskou superstar Allou Pugačevovou, což bylo o nervy, protože to byla lehce hysterická primadona. Dostal jsem rozpis, kdy a kde bude jaký koncert, měl jsem k ruce tlumočníka a taxík, večer jsem dorazil na místo, uvedl interpreta... Rád na ta léta vzpomínám.
LN: Jaké byly vánoční služby v televizi?
Samozřejmě slavnostnější, noblesní a docela prestižní. Myslím, že o to stály spíš kolegyně hlasatelky, protože se pro tu příležitost vždycky šily nové šaty. Také studio bylo vyzdobené, všude větvičky a kouličky. Jednou na prvním programu sloužila Evička Dudková, měla ušité krásné bílé šaty, z rekvizitárny přitáhli zdobené královské křeslo, které předtím hrálo v nějakých pohádkách, Evička usedla a uvedla zbrusu novou televizní pohádku Princ Bajaja. Já měl tehdy službu na dvojce, s Evičkou jsme si šli po odhlášení sednout do odpočinkové místnosti, kde byly dva televizory, na jednom šla jednička a na druhém dvojka. No a najednou jsme se na sebe podívali – na jedničce šla místo nového Bajaji stará černobílá loutková pohádka Jiřího Trnky z roku 1950. Technik, který to měl na starosti, zkrátka sáhl po jiné kazetě a dál ho to nezajímalo. Teď co dělat!? Na chvíli se to stoplo, dotyčný pracovník nebyl k nalezení, pouštěla se vánoční hudba, nového Bajaju našli a nasadili až někdy v půl desáté – Evička se televizním divákům dokola omlouvala. To také patřilo k přímému přenosu. Štědrovečerní službu v televizi jsem měl jenom párkrát, mám pocit, že jsem víckrát sloužil silvestry.
LN: Silvestry byly výkladní skříní televize, estrády s Vladimírem Menšíkem měly ohromnou sledovanost. Jak se na nich podíleli hlasatelé?
Máte pravdu, že to byly nejsledovanější a velmi pečlivě připravované pořady. Zpočátku je točil Ján Roháč, kterého jsem také znal od nás z hereckého domu, protože tam jeden čas bydlel. V prvním z těch legendárních silvestrů jsme my hlasatelé hráli, holky tančily a my s Milošem Frýbou, zprávařem Jirkou Šolcem a sporťákem Jardou Suchánkem jsme sehráli jakousi pěveckou scénku. Když jsme to zkoušeli, hudební dramaturg se pořád mračil, protože nám to podivně neladilo, někdo to tam stále kazil. No, nakonec se zjistilo, že to broukám já, hudební režisér se na mě útrpně podíval: „Ty jen naprázdno otvírej pusu!“
LN: Není ale dnes televize už zastaralá?
Je to jiný svět. Vnuk na televizi nekouká, nejradši má akčňáky z internetu. Za nás byla televize pro celou rodinu, když jsme se dívali na nějaký film, často jsme před televizí seděli společně, to už teď vůbec nefunguje. Každý se dívá na něco jiného na jiném přístroji, nejlépe v jiném pokoji. Aby to nevypadalo, že jsem nějaký staromilec, nijak to neodsuzuju, to je zkrátka vývoj.
Celý rozhovor s hlasatelem Alexanderem Hemalou o dětství v pražských Dejvicích, zakouřené hlasatelně a tom, jak se z něj stalo retro, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 14. prosince.
V magazínu dále najdete:
|
