Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Varování před krizí

Česko

KOMENTÁŘ

Dostupné modelové odhady dalšího vývoje planety mohly realitu spíše podhodnocovat

Před několika dny přijal časopis Science příspěvek Jamese Hansena, který velmi silně varuje před krizí naší planety. Hansen je ředitelem Goddardova institutu pro vesmírná studia NASA, vystudoval fyziku a astronomii a léta se zabýval otázkami záření v planetární atmosféře, problematikou klimatických modelů a vlivy člověka na klima. Jeho práce byla ohodnocena celou řadou prestižních ocenění, za která by se žádný vědec nemusel stydět. Časopis Time ho v roce 2006 zařadil mezi stovku nejvlivnějších osobností světa. Jeho názory je proto třeba vnímat a přinejmenším se nad nimi zamýšlet. Rozhodně nelze Hansena považovat za levicově orientovaného environmentalistu, jehož jediným zájmem je omezovat naši svobodu. Vlády pod vlivem lobbistů Odpovědnost za krizi planety přičítá průmyslu, založenému na spalování fosilních paliv. Podle jeho názoru jsou vlády států, které jsou hlavními producenty emisí, pod silným vlivem lobbistů, prosazujících stále širší a širší využívání uhlí, ropy a zemního plynu k výrobě energie. Lobbisté jsou ale i těmi, kteří, jak Hansen říká, zatajují lidem pravdu o současném stavu planety a o rizicích, které jí mohou v nejbližších letech hrozit.

Jako jedno ze zásadních řešení problému rychlého nárůstu koncentrací oxidu uhličitého spatřuje Hansen ukončení provozu všech technologií založených na spalování uhlí do roku 2030 a postupné omezování spotřeby i dalších fosilních paliv. Z hlediska celosvětového vidí problém v tom, že stávající kjótský protokol nefunguje, protože nezahrnuje všechny hlavní emitenty skleníkových plynů.

Jak se na tyto názory dívat? Rozhodně ne je bagatelizovat!

Dnes je asi 85 procent výroby světové energie založeno na spalování fosilních paliv, což je skutečně hodně. Horší je, že se tento podíl v posledních deseti dvaceti letech významně nemění. V průmyslově vyspělých zemích se sice podíl nefosilních paliv zvyšuje, ale na druhé straně podíl fosilních paliv v rozvojových státech, a zejména Číně a Indii, neustále narůstá. Ohromný rozvoj tamějších ekonomik potřebuje energii a jejím téměř jediným dostupným zdrojem je, bohužel, uhlí. Právě proto emise v Číně každoročně rostou o více než 10 procent a celosvětové emise o téměř jedno a půl procenta. To, co se ještě před deseti patnácti lety ani vzdáleně nepředpokládalo, se dnes stává skutečností. Scénáře panelu IPCC z roku 2000 totiž uvažovaly do budoucna různou míru poklesu spotřeby primárních energetických zdrojů na jednotku HDP (energetická intenzita) a poklesu emisí oxidu uhličitého na jednotky vyrobené energie (uhlíková intenzita), ale všechny počítaly s poklesy. Právě asijský ekonomický boom však v posledních několika letech je příčinou toho, že globální hodnoty jak energetické, tak uhlíkové intenzity nejenže neklesají, ale naopak stále narůstají. A právě odtud se odvíjejí úvahy, že by zatím dostupné modelové odhady dalšího vývoje planety mohly realitu spíše podhodnocovat než nadhodnocovat. To je i základem Hansenových úvah, včetně té o ukončení spotřeby uhlí pro výrobu energie do roku 2030. Je pravdou, že spalování uhlí se podílí na necelých 25 procentech emisí oxidu uhličitého a tímto krokem o tuto část celkové emise snížíme. Otázkou ale zůstane, čím nevyrobenou energii nahradíme? Úspory jsou určitě velmi důležité, je v nich skrytý vysoký potenciál emisních redukcí, ale zcela zásadně nás nezachrání. Představa, že světová spotřeba energie bude klesat, je představa z říše snů a žádný scénář IPCC s ní ani v náznacích nepočítá. Biomasa, vítr, geotermální energie, fotovoltaika, to všechno jsou určitě výzvy, ale světovou energetiku na nich stavět nelze. Bez ohledu na to, že tyto obnovitelné zdroje samy o sobě nedokážou uspokojit požadavky na energii, žádný z nich není ani bez problémů, včetně ekologických. Termojaderná fúze, která může představovat prakticky nevyčerpatelný a ekologicky přijatelný budoucí zdroj energie pro lidstvo, je stále ve stadiu výzkumu, a tedy zatím v nedohlednu. Již alespoň padesát let slýcháme, že fúze dospěje k praktickému uplatnění za 20 až 30 let! Vzít na milost jadernou energii Co nám tedy zbývá? Není toho sice moc, ale určitě to budou investice do výzkumu nových, výkonnějších a efektivnějších technologií. Moderní investice je třeba také urychleně uplatňovat tam, kde jsou dnes problémy největší, tj. v nejproduktivnějších rozvojových státech. To může pomoci uspíšit i snahy vyspělého světa nějakým způsobem dostat pod kontrolu také emise z rozvojových států. To se zatím nedaří, a i proto „bájný“ kjótský protokol dnes kontroluje nejvýše čtvrtinu celosvětových emisí, což skutečně není mnoho! A pokud budeme „dočasně“ potřebovat energii, pak asi bude dobré se porozhlédnout i po cestě, kterou volí Francie, USA, Finsko, Británie a další státy, a vzít na čas na milost i energii jadernou!

V průmyslově vyspělých zemích se sice podíl nefosilních paliv zvyšuje, ale na druhé straně podíl fosilních paliv v rozvojových státech narůstá

O autorovi| Jan Pretel, e-mail: pretel@chmi.cz klimatolog

Autor: