TOKIO/PRAHA Japonsko má štěstí v neštěstí - jde o vyspělou zemi, kde umí postavit domy se speciální konstrukcí, která dokáže otřesům lépe odolat. Nachází se v seizmicky velmi aktivní oblasti, takže jsou lidé na otřesy zvyklí, od útlého věku absolvují pravidelná školení a vědí, jak se mají při zemětřesení chovat.
S otřesy počítají i projektanti, takže všechny stavby včetně mostů nebo jaderných elektráren jsou konstruované tak, aby otřesům odolaly. Pobřeží na řadě míst lemují betonové vlnolamy proti tsunami, i když včerejší vlnu nezastavily.
Ledacos se dá zachránit také včasným varováním. Předpovídat zemětřesení s velkým předstihem ale bohužel nejde a pravděpodobně ani nikdy nepůjde. Poměrně silné otřesy, způsobené zemětřesením o síle 7,2 stupně Richterovy škály, sice zasáhly sever Japonska už o dva dny dříve, ale nešlo předem odhadnout, co bude následovat. Japonsko je seizmicky tak aktivní a otřesů je tolik, že nejde určit, kdy jde o hlavní otřes a kdy o předzvěst ještě ničivější události.
Systémy rychlého varování upozorní na blížící se zemětřesení jen desítky sekund předem, navíc v první chvíli neumí přesně vyhodnotit, jak silné otřesy se blíží. Přesto i ony dokážou zmírnit škody na majetku i životech.
„První pokusy vybudovat varovný systém pocházejí ze 60. let, když se v Japonsku stavěly první dráhy pro rychlovlaky, protože panovaly obavy, že by mohly vykolejit. Systém se pak zdokonalil v 80. letech,“ říká geofyzik František Gallovič z Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze, který před několika lety absolvoval několikaměsíční stáž v Kjótu. Další motivací byly stavby jaderných elektráren v seizmicky aktivních oblastech.
Dnes už tyto varovné systémy fungují rutinně. Síť seizmometrů zaznamenává otřesy a posílá údaje do centrálního počítače. Ten je vyhodnotí a už během prvních sekund určí, kde se nachází zdroj chvění. Vzápětí systém vydá varovný signál, který dokáže automaticky zastavit vlaky, varovat obsluhu jaderných elektráren, ve městech se rozezní sirény.
Zemětřesení totiž zpravidla chodí ve dvou vlnách. První, tzv. primární vlny jsou slabší a rychlejší, putují přibližně rychlostí sedmi kilometrů za sekundu. Po nich následují silnější sekundární vlny, které se šíří poloviční rychlostí. Pokud se epicentrum nachází 100 km od města, mají jeho obyvatelé zhruba 20 sekund, než po primárních vlnách dorazí silnější sekundární. Na evakuaci to nestačí, na nalezení úkrytu mezi dveřmi nebo pod stolem ano.
Rozhoupané mrakodrapy Kromě toho se tentokrát přidaly tzv. povrchové vlny, které vznikají, když se epicentrum nachází blízko zemského povrchu. Právě tyto vlny se projevily ve vzdálenějších částech Japonska a dokázaly rozhoupat i mrakodrapy v hlavním městě Tokiu. „Povrchové vlny vznikají ve větších vzdálenostech, ale méně se tlumí. Mají delší periody, takže dokážou rozhýbat zejména vysoké stavby. Naštěstí jsou mrakodrapy v Japonsku na takové pohyby konstrukčně dobře připraveny,“ vysvětluje František Gallovič. Včera však dostal zabrat i japonský informační systém. „Zkouším se dostat na japonská centra, ze kterých si obvykle stahujeme seizmická data, ale nedá se tam vůbec přihlásit. Ze stanic asi přichází tolik dat, že jsou centrály přetížené,“ domnívá se český odborník.
***
Jak předejít největším škodám? Japonci jsou na zemětřesení připravení. Na tsunami ale už méně
Zemětřesení o síle 8,9 stupně Richterovy škály včera v 6.46 našeho času rozhoupalo zem v Japonsku. Zároveň vyvolalo vlnu tsunami, která u japonských břehů dosahovala 10 metrů.
Obyvatelé celého Tichomoří s obavami sledovali, kdy a s jakou silou k nim dorazí.
Jak vzniká tsunami
Název pochází z japonštiny („tsu“ - přístav, „nami“ - dlouhá vlna). Nejčastější příčinou vzniku ničivých vln je zemětřesení na mořském dně (1). Po uvolnění dynamické energie se dá do pohybu masa vody (2), která se rychlostí až 720 kilometrů za hodinu přesunuje po hladině v šíři několika desítek až stovek kilometrů. Na pobřeží blok vody „začíná brzdit“ a jeho výška prudce roste, někdy až do stovek metrů (3). Po první vlně následují další údery, obvykle ještě ničivější. Už 1400 let př. n. l. tsunami po výbuchu sopky na dně Krétského moře zničila ostrov Santorin (nyní Thína) a definitivně tak zřejmě zničila starověkou mínójskou kulturu. Na začátku listopadu 1755 zase tsunami téměř vymazala ze světa portugalský Lisabon.
