Sobota 27. listopadu 2021, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vaše víčka se chvějí...

Česko

… dýcháte klidněji, tělo se uvolňuje a mysl se noří do hypnózy. A co se stane teď? Bojíte se, že si s vámi hypnotizér bude dělat, co chce? Jen klid. Je tu, aby vám pomohl…

Vousatý chlapík se kácí během pár vteřin na znak jako podťatý, chvíli leží na zemi, pak se zvedne a za okamžik už uskakuje shnilým rajčatům, která na něj hází publikum. To vše jen proto, že mu jiný vousatý chlapík nařídil, aby to udělal. Široko daleko totiž žádné rajče, natož shnilé, není. Byla to jen fantazie, kterou jednomu z účastníků pořadu TV Prima Vím, cos dělal v pátek vsugeroval hypnotizér. Nějak se mi to nezdá – že by dospělý člověk začal během dvaceti vteřin takhle vyvádět? Není to spíš další virtuální trik, jak oblbnout diváka komerční televize?

Tajuplný dům

Na dveřích starého činžovního domu v pražských Holešovicích zaujme příchozího nálepka Utržené ucho, kreativní dílna v suterénu. Já mířím naopak až pod střechu, do dveří označených nenápadnou jmenovkou PhDr. Jiří Zíka. Tak se jmenuje ten muž, který v televizi dokáže ovládat druhé a přinutit je k absurdním kouskům. Temné chodby působí ponuře, nikde ani živáčka. Až zlověstné ticho. Když vystoupám do posledního patra, připadám si jako v nějakém hradě, v jehož věžičce sedí černokněžník. Jestli to není podfuk a on opravdu umí vzbudit v někom strach z neexistujících rajčat, nemůže mě ten chlap, čistě teoreticky, donutit, abych mu třeba umyl nádobí?

V šedých kalhotách a elegantní košili s modrým proužkem ale Jiří Zíka zas tak nebezpečně nepůsobí. Chodbou plnou knih projdeme do pokoje, jenž slouží jako ordinace. Zařízen je stroze: dvě křesla, stolek s notebookem, žlutá pohovka a válenda s kostkovaným potahem. Hypnotizér mluví rychle a co chvíli netrpělivě obrací oči v sloup. „To bude asi devadesátej osmej rozhovor stejnej jako ty ostatní,“ odráží mou otázku, „o co v hypnóze jde“. Tak se ho prý ptali všichni, kteří s ním během 30 let dělali interview.

Vitalita Jiřího Zíky je nakažlivá. „Pořád ve mně sálá teplo. Mám hodně energie, odběháno mám třicet maratonů,“ hlásí. No a jak to je s jeho schopností přinutit mě do nádobí, stejně jako svého partnera v televizi donutil tančit mezi imaginárními rajčaty? „Ten pán na Primě tak reagoval proto, že je somnambul, tedy člověk, kterého lze zhypnotizovat velmi snadno, a proto je tam ukazujeme,“ vysvětluje Jiří Zíka strategii pořadu, který je podle něj jinak celý „s prominutím sračka“. Jediným smyslem téhle show je totiž vysmát se lidem, kteří za pár vyhraných tisícovek padají do hypnózy, ve které pak nedokážou oloupat krevety, protože si myslí, že jsou ještě živé, či se usilovně snaží rozřešit problém, zda je lepší likvidovat počítačový virus dětským pudrem, či minimaxem. Po šesti dílech je tato taškařice prozatím pozastavena.

Zvolna do hlubin

I když by mohl mít člověk o úrovni pořadu Vím, cos dělal v pátek značné pochybnosti, o žádný podfuk nešlo. Elektrikář Jiří z jihomoravských Kunovic patří mezi zlomek lidí, kteří mohou být takto hluboce zhypnotizováni a přestanou rozlišovat, co je realita a co fikce. Člověk je v takzvaném transu, jeho vědomí se zúží a reaguje pouze na hypnotizéra. Je to podobné jako ve snu, který je často tak živý, že se člověk probudí úplně zpocený.

„Vydechujete, nadechujete, vaše dýchání se stalo pravidelným a vaše podvědomá mysl se ponořuje do klidného, bezpečného stavu hypnózy. Necháte myšlenky volně plynout, budou přicházet a odcházet, a až se vaše podvědomí rozhodne dát o sobě vědět, může zvolit viditelný způsob... Mohou to být oční víčka, pohyb vaší hlavy, může to být i pohyb prstu na ruce, nebo něco úplně jiného...“

Jiří Zíka na mě pomalým a hlubokým hlasem promlouvá asi deset minut, když mi začne cukat levý malíček. Nevím, proč hýbám zrovna malíčkem ani proč mám ztuhlé nohy, i když si chci poposednout. Jsem zhypnotizovaný. Je to stěží popsatelný pocit. Cítím se fakt příjemně. I když jsem zpočátku myslel hlavně na uzávěrku článku, všechny světské myšlenky mě záhy opustily a hlavou se mi začínají míhat různé obrazy, třeba lidí, které jsem kdy potkal. Zároveň ale slyším v dálce tramvaj, vnímám každé hypnotizérovo slovo a dobře vím, co dělá můj malíček. Nejspíš bych ho nakonec dokázal ovládnout a nic nedělat. Jenže nemám důvod, a tak ho nechám, ať si dělá, co chce.

„Byl jste v takzvané střední hloubce hypnózy. Nebyl jste schopen odporovat sugesci, ale na okraji svého vědomí jste věděl, jaká je skutečnost,“ vysvětluje mi, už „probuzenému“, po dvaceti minutách Jiří Zíka. Já bych mu tedy podle všeho nádobí neumyl a neudělal bych nic, co by mi bylo za normálních okolností proti srsti. Takových lidí je v populaci asi polovina. Zhruba 5–10 % lidí nelze zhypnotizovat vůbec, protože nemají schopnost „nechat se pohltit prožitkem“. Naopak asi pět procent je schopno vstoupit do té nejhlubší hypnózy, kdy je pro ně realitou pouze to, co jim vsugeruje hypnotizér. I v hypnóze se chovají, jako by bděli, ale po probuzení si nepamatují vůbec nic.

Právě tito lidé jsou snadno ovlivnitelní a v hypnóze pravděpodobně udělají cokoli. Nicméně neplatí to stoprocentně. Psycholog Petr Novotný popisuje experiment, kdy pět neplavců dostalo sugesci, že po probuzení z hypnózy mají skočit do bazénu. V pokusu (konaném samozřejmě v přítomnosti plavčíků) skočili dva z pěti okamžitě a dva po krátkém zaváhání. Pátý ale neskočil se slovy, že se mu sice hrozně chce, bojí se ale o život, když neumí plavat. Někteří somnambulové totiž i ve stavu nejhlubší hypnózy v sobě mají skrytého pozorovatele.

Běž a kraď

Techniku hypnózy se může naučit každý, vše ale záleží hlavně na hypnotizovaném. Pokud máte schopnost nechat se unášet představami, hypnotizér ji jen aktivuje. Kdybych tedy náhodou patřil mezi skupinku lidí s vysokou hypnabilitou, mohl by mě zkušený hypnotizér dovést do transu klidně na ulici. A možná bych mu dobrovolně věnoval i svou šrajtofli. Nejúspěšnější kousek předvedl na tomto poli jistý Dán, který si v roce 1954 ve vězení krátil čas experimenty na svém spoluvězni. Šlo mu to tak dobře, že svou oběť udržoval v transu po celou dobu trestu a po propuštění ji pod nějakou dobročinnou záminkou donutil k vyloupení dvou bank, přičemž lupič náhodně postřelil dvě osoby. Právě díky schopnosti naší psychiky přijímat sugesce a uvěřit i tomu, čemu bychom za bdělého stavu uvěřit nedokázali, se hypnóza využívala od pradávna – v náboženských praktikách i v medicíně, například k tišení bolesti. A třeba nemocnice v belgickém městě Liége ji dodnes využívá při operacích obličeje nebo v porodnictví.

K Jiřímu Zíkovi chodí lidé kvůli svým problémům a nemocem, které jim notně ztrpčují život. Ať už jde o ekzém, nespavost, panické strachy a deprese, nebo nutkavé vytrhávání si vlasů a kousání nehtů. „Hypnóza se dá použít všude tam, kde je ve hře psychika,“ říká psycholog Zíka. Ta metoda ho uchvátila už v dětství, kdy se o ní dočetl v jedné knize. „Občas jsem pak testoval spolužáky na výletech,“ směje se. Vystudoval klinickou psychologii a do tajů psychoterapie formou hypnózy ho zasvětil světoznámý odborník na hypnózu Stanislav Kratochvíl.

Zíka jako by svými sugescemi zvedal víko, které uzavírá hloubky našeho nevědomí, a snaží se tuto část psychiky, kterou my neovládáme, ale ona nás ano, přimět k proměně prožívání. Jinak řečeno, jde o to, odstranit nejrůznější dávné bloky. Po probuzení se víko zase zavře, ale nevědomí se sugescemi dále pracuje. „Léčím každého na míru,“ chrakterizuje svůj přístup k pacientům dr. Zíka. „Nejdůležitější je rytmus. Sedím naproti klientovi, řídím se rytmem jeho dýchání a do toho rytmu mluvím, abych s ním byl na stejné vlně.“

Zhypnotizuj se sám

Na počátku mého zhypnotizování stála samozřejmě novinářská zvědavost. Před začátkem seance jsem ale doktora Zíku poprosil, jestli by nemohl společně s mým nevědomím zapracovat na úzkostech, které se mě čas od času zmocní a souvisejí zřejmě s jedním rodinným traumatem z dospívání. Žít se s tím dá, ale není to nic, bez čeho bych se neobešel.

„Vaše podvědomá mysl je vaším všudypřítomným, stále aktivním spojencem a vy se teď budete lépe cítit, v lepší pohodě budete moci zvládat to, co pro vás bylo dříve problémem,“ poslouchal jsem při hypnóze terapeutův hlas. „V lepší pohodě zvládnete všechno to, co je pro vás důležité a užitečné. Vaše podvědomí se možná v nejbližších dnech projeví prostřednictvím snů, a bude vám tak pomáhat...“

Doktor Zíka se bavil s mým podvědomím a jeho konejšivé sugesce se tam pěkně uložily. Cítil jsem se hned po první hypnóze, která mě stála tisíc korun (další sezení už jsou za pět set), plný energie a v dalších dvou dnech jsem si opravdu nezvykle pamatoval své sny a měl jsem také pocit, jako bych měl víc sebedůvěry. Prostě to funguje. Jistě, je to vlastně placebo. Ale jak říká MUDr. Jan Hnízdil, známý bojovník proti medicínsko-farmaceutickému komplexu, placebo je přece nejdokonalejší lék – nemá žádné vedlejší efekty a vyrábíme si ho sami.

Má-li někdo například ekzém, který většinou významně souvisí právě s psychikou, Jiří Zíka volí podobné sugesce – s cílem posílit duševní pohodu. „Snažím se, aby se cítil dobře, a pak tam dám nějakou konkrétnější sugesci, která je zaměřena na ekzém.“ Například „tělo je odolnější, pokožka je odolnější vůči vlivům, které na ni působily“ apod. Jak ale Zíka podotýká, v tomto případě je hypnóza spíše podpůrná terapie.

U jiných nemocí, třeba fóbií, může být ale hypnóza tou jedinou léčbou. Tady terapeut ale nechce být konkrétnější, novináři prý mají tendence to zjednodušovat, a navíc – „hypnóza je nástroj a proces, ne kouzlo, které člověka spasí“. Své klienty se tak snaží dr. Zíka motivovat k samostatnosti, učí je autohypnózu, aby relaxovali a zkoumali, co se v nich děje. „Připravuji lidi na to, aby byli v životě sami za sebe a nebyli závislí na někom nebo na něčem,“ říká se zápalem hypnotizér. A mě napadá, jestli rajčatovou šaškárnou na Primě svoji práci poněkud neshazuje. Ale dr. Zíka nemá pochyby: „Alespoň o tom lidi vědí a najdou třeba cestu k terapii. Za dobu té televizní show mi přišlo 500 mailů,“ říká. Jako marketing je to jistě perfektní, o tom nepochybuji. „Ať si každý myslí, co chce, mně je to jedno,“ mává rukou dr. Zíka. „Někdo má rád holky, někdo vdolky, někdo oboje. Pro mě je nejpříjemnější, když má někdo deset let problém, přijde jednou a já mu pomůžu.“

O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Bolí vás nohy? Soutěžte o 3 000 Kč na vložky MEDICOVI
Bolí vás nohy? Soutěžte o 3 000 Kč na vložky MEDICOVI

Ať už musíte celý den pobíhat za miminkem nebo běháte jen tak pro radost v lese. Možná vás trápí propadlá klenba nebo vás po celém dni bolí nohy....