ČESKÝ TALENT
Herec Jiří Ornest vchází na scénu, chvilku tam postojí a potom zas odchází. Asi tak by se dala krátce převyprávět minutová divadelní hra Hra pro Ornesta od Kateřiny Rudčenkové. Toto drama se dočkalo dokonce vloni realizace na půdě Švandova divadla a Jiří Ornest se poté údajně autorky v žertu dotazoval, zda příliš nepřehrával...
Jako by se tedy určitým způsobem uzavřel kruh. Do literárního světa totiž básnířka Kateřina Rudčenková (1976) vstoupila v roce 1999 sbírkou Ludwig, v jejímž úvodu čteme: „Vzdáleně inspirováno postavou Ludwiga ze hry Ritter, Dene, Voss rakouského dramatika Thomase Bernharda“. A tuto roli v inscenaci Divadla Na zábradlí ztvárnil právě Jiří Ornest. V básni s názvem Ludwig posté můžeme pak číst verše: „Posté se otočit a odejít/ po téže replice/ on – větve sedrané/ já – listí zdrženlivé k jeho povislé/ a rozkývané nahotě“.
Pamatuji si víc, než chci V Edici současné poezie poté autorka vydala rovněž další básnické knihy Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004). Redaktorem všech sbírek byl Marek Stašek, který Kateřinu Rudčenkovou učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde absolvovala obor Tvorba písňového textu a scénáře. Vedle toho vystudovala rovněž obor Evropská agrární diplomacie na České zemědělské univerzitě. Přesto se dnes živí především korektorskou prací a také autorskými čteními v německy mluvících zemích.
V roce 2002 totiž vyšel výbor z druhé sbírky v německém překladu s titulem Nich nötig, mich zu besuchen a za něj pražská rodačka získala Cenu Huberta Burdy udělovanou mladým východoevropským básníkům. A již v této sbírce jako by se v jedné z básní objevoval náznak tónu, později uplatněného v prózách: „Někdo tu po domě/ pokoutně trousí moudro.// Žiji v jazyce, do něhož/ ukládám veškeré dění.// Proč prý již nehraji na klavír,/ proč se k ničemu nevracím.// Pamatuji si mnoho./ Daleko víc, než chci.“ Mám jí předčítat z Wericha Přesto ale prozaická kniha Noci, noci (2004) leckoho překvapila. Po kultivovaných verších totiž přišla nemilosrdná autobiografie. Hned v první povídce Les se autorka vrací do dětství, kterým procházely „sny o matce destruktivní, sny o otci erotické“: „Ve snu má matka vážně onemocněla, a proto jí muselo být odštípnuto celé tělo, takže z ní zbyla jenom hlava. Já jsem tu hlavu dostala na starost, někdo mi poradil, že jí mám předčítat z Wericha, což mě nekonečně nudí.“
Není proto divu, že ti, jichž se tyto texty týkaly, reagovali značně negativně. Kateřina Rudčenková navíc nezůstala pouze u vztahů rodinných, „na řadu“ přišly i ty milostné: „Vážená ženo mého bývalého milence! Škoda že nemám důvod se vám za něco mstít, jinak bych vám detailně vylíčila pohyby vašeho muže a jeho okouzlená slova. Jeho čistý vznosný penis, jenž do mě šestadvacetkrát vniknul s velkolepým nábojem, jenž mě pronikal až za dno, až jsem mu přivykla, jenž si mě na svých rukou nadzvedával a obracel mě, jenž ze tmy třeštil své fascinované oči v uchvácení...“
Zatímco reakce „potrefených“ byla důrazná, čtenářský i kritický ohlas byl pro autorku značným zklamáním. To ale přesto nebyl ten hlavní důvod, proč se Kateřina Rudčenková začala věnovat psaní divadelních her. Ostatně několik nových povídek napsaných již má.
První divadelní hru stvořila na popud rakouského režiséra. Jako téma si vybrala milostný vztah Oskara Kokoschky s Almou Mahlerovou. Vídeňský soubor však byl mezitím rozpuštěn, a tak scénické čtení Frau in blau bylo nakonec provedeno v Ústí nad Labem.
I další hry se týkají partnerských a rodinných vztahů, a ta s názvem Niekur, což je litevsky nikde, se bude od listopadu hrát v Ungeltu s Miroslavem Etzlerem v hlavní roli. Za toto drama autorka získala 2. místo v Ceně Alfréda Radoka.
A tak se uzavřel i další kruh. Od psaní básní, inspirovaných divadelním představením, se Kateřina Rudčenková posunula k samotnému psaní pro divadlo, čímž podle vlastních slov prolomila svou samotu.
