Zakopnu o kůži medvěda, tak dobře známou ze sto let starých fotek z pařížského ateliéru v rue 6 du Val-de-Grace. Nad opelichanou šelmou stojí Muchovo legendární obrovské zrcadlo v zlatém rámu. Originály plakátů Dámy s kaméliemi či Médey jsou větší, než jsem si představovala. Harmonium, na kterém hrával Gauguin. Barokní oltář. Stěny pokryté Muchovými obrazy, starožitnosti, relikvie, vycpaniny. Jak to popsat? Surrealistický sen. Něco mezi zámeckou obrazárnou, depozitářem, vetešnictvím a kabinetem kuriozit. Dokonce to tu i voní jako v muzeu. A ve vzduchu jako by se vznášela ozvěna legendárních bujarých večírků z dob totality. V domě na Hradčanech, patřícím kapitule svatého Víta, prý kdysi bydlel Jan Nepomucký. Dnes tu mezi knihami Jiřího Muchy, svého muže, a malbami svého tchána Alfonse Muchy žije drobná žena, která se sama stala legendou - Geraldine Muchová. „Víte, kolik mi je?“ usmívá se na mě hudební skladatelka mluvící česky s roztomilým anglickým přízvukem. „V létě mi bude devadesát!“ V tomto věku už není co tajit, je to spíš důvod k vytahování. Je prý velmi šťastná, že žije mezi tak krásnými předměty. „Akorát kuchyň to má v přízemí. Tady se nepředpokládalo, že nebudete mít služku.“ Spává v zadním pokoji, na starobylém vyřezávaném loži s nebesy, v němž byl prý zavražděn Albrecht z Valdštejna. „Byla to padesát let naše manželská postel.“
LN Jste původem Skotka. Vzpomenete si ještě, jaké bylo první české slovo, které jste se naučila?
To už teda nevím, ale určitě to bylo nějaké sprosté slovo. Jirka byl tehdy, v roce ’41, v Anglii u letectva, takže mě češtinu učili čeští letci. A dávali si záležet, abych znala hlavně všechny možný sprosťárny, z čehož měli obrovskou srandu. Ale v roce 1945, kdy jsem s Jirkou odjela do Československa, jsem už mluvila docela dobře česky. I když jsem například všem na potkání tykala. Mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.
LN Když jste Jiřího Muchu poznala, věděla jste, že je synem slavného malíře?
Vůbec ne. O Alfonsi Muchovi tehdy v Anglii skoro nikdo neslyšel. A pár lidí, kteří to jméno znali, věděli, že byl současníkem Toulouse-Lautreka, takže je vůbec nenapadlo, že by mohl mít tak mladého syna.
LN Jak jste se vlastně seznámili?
To byla absolutní náhoda. V roce 1941 Anglie očekávala invazi, všichni se na ni připravovali, obyvatelé jižního pobřeží už byli evakuováni. Já měla dvě staré tety, které se také přestěhovaly do vnitrozemí, bydlely v malém městečku jménem Lemington. A vedle Lemingtonu byl tábor pro mladé lidi, kterým se podařilo uprchnout z okupované Evropy, nejrůznější národnosti. Já tehdy studovala v Londýně na Královské akademii skladbu. A rozhodla jsem se, že se pojedu na ty svoje staré tety podívat. Původně jsem se chtěla večer vrátit, ale sestřenice mě přemluvila, abych zůstala přes noc a šla s ní večer na nějakou party. Jenomže jsme to nemohli najít, protože byl black out, zatemnění. U jednoho baráku jsme zaslechli muziku, zdálo se, že by to mohlo být tam. A na chodníku stál nějaký mladý muž ve francouzské uniformě, který, jak se ukázalo, byl na ten večírek taky pozvaný. No a to byl Jirka.
LN Líbil se vám na první pohled?
Jo, slušelo mu to... Já jsem ho vlastně sebrala na ulici! Byla to láska na první pohled. Na jaře jsme se poznali a na podzim vzali. V tu dobu se nedalo žít s přítelem jako dneska.
Jak ho přijala vaše rodina?
No to byla skoro tragédie. Pro mou rodinu to byl prostě neznámý cizinec, za války nebylo vůbec možné zjistit, kdo to vlastně je. Ale rodiče usoudili, že on, pilot, tu válku stejně nejspíš nepřežije, navíc Londýn skoro každou noc bombardovali. Takže řekli, ať se teda klidně vezmeme. Tak se tehdy opravdu uvažovalo, nikdo nevěděl, jestli bude druhý den ještě naživu. My nakonec zůstali s Jirkou v Londýně celou válku, on pracoval jako zpravodaj BBC.
LN Co jste tenkrát věděla o Československu?
Skoro nic. Smetana a Dvořák, to věděl každý. Jako studentku kompozice mě později začal zajímat Janáček, to byl tehdy docela neznámý skladatel, na kterého mě upozornil můj profesor: „Existuje jeden strašně zajímavý skladatel, Čech, jmenuje se Yenacek...“
Když jste po válce žili ve vile Muchových v Bubenči s Jirkovou matkou, vaší tchyní, vyprávěla vám o Alfonsi Muchovi?
Ona o něm mluvila ráda a pořád. A měla velice živý způsob vyprávění, takže mi to připadá, jako bych ho opravdu znala, i když zemřel v roce 1939. Alfons byl zřejmě velmi klidný člověk. Měl prý hluboký hlas a vůbec nic mu nevadilo. Tchyně, mimochodem velmi vzdělaná žena, která ovládala pět jazyků, říkala, že všechny emoce si Alfons vybouřil v práci, v malování. On byl absolutně dedicated... jak se to řekne česky? Oddaný svému umění. Taky vůbec nic jiného nedělal. Na všechno ostatní, jak tvrdil, bylo škoda času. Ale byl strašně pracovitý a bral své umění smrtelně vážně. Mucha pocházel z velmi chudých poměrů a musel být opravdu schopný, protože se prakticky přes noc stal slavným, především těmi svými plakáty. Jeho život byl neuvěřitelný. Něco jako pohádka o Hloupém Honzovi, který nakonec dostane princeznu za ženu.
LN Po tzv. vítězném únoru vás ale z vily v Bubenči vystěhovali...
Nezapomenu, jak tehdy, v roce ’49, Jirka řval na ty estébáky, kteří už to chtěli nakládat na auta: „Opovažte se sahat na ty obrazy, je to dědictví národa!“ Lekli se, odjeli se poradit, a než se vrátili, sehnal Jirka náhradní byt na Hradčanském náměstí, kam všechno přestěhoval. Jirka nepochybně otcovy práce zachránil.
Jak jste prožívala, když ho o dva roky později obvinili ze špionáže a odsoudili na 6 let do vězení?
Prokurátor pro něj dokonce žádal trest smrti! Když ho zavřeli, vzali nám i příděly na jídlo, zůstala jsem s dvouletým synem úplně bez prostředků. Stejně tak tchyně - a pro ni to bylo, myslím, horší, protože byla přece jen zvyklá na něco jiného. Při měnové reformě přišla o všechny peníze. Ale já jsem byla jen jedna mezi spoustou jiných, nic výjimečného. A měla jsem nakonec štěstí, protože nakladatelství Melantrich nutně potřebovalo někoho, kdo dovede dělat korektury notových partitur. Chtěli rychle vydat novou edici Antonína Dvořáka, protože končil jeho copyright. Notové korektury, to je děsná práce, nikdo to nechce dělat. Já ale byla šťastná, že mi to dali, náhodou jsem znala člověka, který to hudební oddělení vedl, Šebánek se jmenoval. Protože jinak se předpokládalo, že jako žena špiona budu tak leda krmit slepice nebo něco na ten způsob. Z mého honoráře jsme s malým Johnem žili.
LN Jak jste mu vysvětlila, že otec najednou zmizel?
Já tomu malýmu klukovi nechtěla vykládat, co se skutečně stalo, nepochopil by to. Tak jsem mu řekla, že táta dostal práci v továrně amá jí tolik, že ani nemůže chodit domů. A chudáček John tomu věřil a byl z toho celý spokojený, že má tak důležitého tátu. Ale byli lidi, kteří mi to vyčítali, prý jsem mu měla říct pravdu. Dvouletému dítěti! Johna jako špionova syna nechtěli vzít ani do mateřské školky, na to neměl právo. Ale nakonec ředitelka školky tady na Pohořelci osobně riskovala, přijala ho. Tip na ni jsem dostala od Lobkoviců. Tady na Hradčanském náměstí v čísle 11 tehdy žili ještě nějací Lobkovicové, kteří měli taky dvě malé děti. Jako aristokrati měli i oni škraloup. Ta školka, abyste tomu rozuměla, byla dobrá hlavně na to, že John měl alespoň jedno dobré teplé jídlo denně. Byla to záchrana.
LN V padesátých letech šlo o krk. Jak se k vám tehdy Češi chovali?
Hodně lidí se samozřejmě bálo stýkat se se mnou. Někteří se mi to nějak snažili naznačit, abych se na ně nezlobila. Ale jiní mi zase pomáhali. Kdekdo si myslel, že tu nevydržím, možná že by se mě byli i rádi zbavili. Jenomže bylo tolik lidí, kteří měli mnohem horší starosti než já, neměla jsem právo moc naříkat.
LN Proč jste vlastně neemigrovali?
Jirka to rozhodl už v osmačtyřicátém. Jak by mohl dostal ven otcovu sbírku? Vlastně kvůli jeho dílu neemigroval, i když věděl, že ho zavřou.
LN Museli jste tenkrát prodat nějaký obraz, abyste se uživili?
No to by se eventuálně týkalo mé tchyně. Mohla začít prodávat, ale neudělala to, chtěla, aby ty věci zůstaly pohromadě. Já jsem tady neměla na prodání vůbec nic. Johnovo oblečení, které jsem mu přivezla ještě z Anglie, jsem prodala hned. A lidi to koupili, protože dobře věděli, jak na tom jsme. Ale později, když jsem mohla dělat ty korektury, to už šlo, z toho se dalo skromně žít.
LN Mimochodem, jakou řečí jste na Johna v dětství mluvila?
Česky většinou... nebo ne? A víte, že už to nevím? (směje se) Asi česky.
LN Měla jste strach?
(chvíli mlčí) Strach? Já na strach moc nejsem, nemívám ho. Vlastně nevím, proč bych se měla bát. Já měla spíš později strach o Johna, protože když trochu vyrostl, utíkal na ulici a bůhví, kde se toulal.
LN Není tajemstvím, že John si se svým otcem moc nerozuměl. Proč?
Ti dva si absolutně nerozuměli. Když se John narodil, byl Jirka šťastný. Ale když se vrátil z vězení, setkal se s šestiletým ušatým klukem a byl zklamaný, že nemá talentované dítě. Myslím, že se za něj trochu styděl. A John měl navíc v sobě něco, co Jirka nesnášel. Byl velmi opatrný, obezřetný, nebyl to ten typ kluka, který do všeho hned jde, on vždycky chtěl nejdřív vědět, co a jak. A to Jirkovi strašně vadilo. „Ten kluk! Z něj teda bude bjurokrat!“ Byly dvě úplně rozdílné povahy. Až ke konci, ale to už bylo pozdě, k sobě našli trochu cestu. John totiž, když mu bylo osmnáct, v roce 1966, emigroval do Anglie, žil u mé matky, vystudoval tam a stal se bankéřem. A když Jirka v 80. letech potřeboval nějakou finanční radu, najednou mu byl John dobrej. Najednou viděl, že to není ten idiot, za kterého ho považoval.
LN Tenhle váš byt na Hradčanském náměstí byl pověstným salonem, kde se za totality konávaly bujaré večírky. Jak na to dnes vzpomínáte?
S těmi večírky John taky naprosto nesouhlasil. Ale já se s tím smířila.
LN Smířila jste se i s tím, že Jiří Mucha, s nímž jste prožila 50 let, byl bonviván, který si uměl užívat života? Jak jste se vyrovnávala s jeho přítelkyněmi? S jeho nemanželskou dcerou? Neměla jste chuť se rozvést?
Ne. On byl totiž... jak vám to říct. Do něj se všechny zamilovaly, protože měl ohromný šarm. Ale já jsem si vždycky, když mi bylo těžko, vzpomněla, co je to za člověka.
LN Říkáte to s takovou vyrovnaností. Vy jste se tím opravdu vůbec netrápila?
No, víte... ono totiž většinou tyhle ženy, to bylo jen na moment. To nebylo nic nastálo. Jirka dovedl ztratit hlavu, ale pak mu to bylo vždycky strašně líto. No, nenudila jsem se. Moje stanovisko bylo, že člověku, který byl ochotný dát svůj život, když to bylo zapotřebí, a kterého za to pak zavřeli do žaláře, a ještě do jakého - nejdřív měl rok samovazbu, pak byl na Kladně, v Jáchymově, nakonec ve Valdicích -, tak takovému člověku nikdo nemá právo říkat, jak má žít. On přece musí aspoň v soukromí žít, jak opravdu chce. Ale tomu lidi většinou nerozumějí.
LN Vítězslava Kaprálová, první žena Jiřího Muchy, psala z Paříže rodičům, že je Jirka rozmazlený a rozhazovačný. Bylo to tak?
Možná. (směje se) Ale jako dítě takový určitě nebyl, protože jestli byl někdo rozmazlený, tak to byla švagrová, Jirkova sestra Jaroslava. Ta od dětství úplně nenáviděla svého malého bratříčka. Byla o sedm let starší a myslím, že po celý svůj život se nedostala z toho šoku, že se jí v sedmi letech objevila konkurence.
LN Vy jste se těch mejdanů taky zúčastňovala?
Na začátku ano. Ovšem potom začala normalizace a nepřicházelo v úvahu, že by Jirka dostal takzvanou výjezdní doložku, jestli si pamatujete, co to bylo. Bez ní nebylo možné vycestovat. Tak nám kdosi poradil, protože Jirka potřeboval cestovat kvůli organizování otcových výstav po světě, že kdybych já se odstěhovala zpátky do Skotska, Jirka by mohl legálně požádat o návštěvu manželky ve společné domácnosti ve Skotsku. Takže jsem na určitou dobu odjela a taky to opravdu fungovalo. I když Jirka ve skutečnosti do žádného Skotska nejel, no... občas. Ale sešli jsme se třeba v Paříži nebo v Japonsku.
LN Po boku svého muže jste poznala mnoho zajímavých lidí. Kdo z nich vám utkvěl v paměti?
Jakmile díky Jirkovi začala být díla jeho otce známější, každý, kdo přišel do Prahy, chtěl Muchu vidět. A protože nebyl zastoupen skoro v žádné veřejné galerii, chodili zájemci sem. Já hrozně ráda poznávám lidi, bylo tu plno spisovatelů, malířů, herci, kunsthistorici. Peter Ustinov například, Arthur Miller... Víte, já jsem tak stará, že už si nevzpomínám. Měli jsme tady i Charlese, prince Waleského! Nějaká šlechta z Německa ho sem přivedla.
LN Líbilo se princi u vás?
Ó ano. On byl rozkošný. Ale nejvíc ho zaujaly tamhlety dudy, (ukazuje do vedlejší místnosti) protože on sám hraje na skotské dudy. Zdržel se tu, i když měl fofr, protože ho to asi opravdu zajímalo. Ale ti lidi okolo něho pořád koukali na hodinky.
LN Zadudal si na české dudy?
To ne. Ale já mu předvedla, jak se na ně hraje, že je to trošku jiný systém než skotské. Skotské dudy nemají takové to... (pádluje rukou, jako by poháněla měchy) A taky se skotskými dudami nemůžete zpívat jako s českými, protože se do toho fouká pusou.
LN Když byla v Praze v roce 1996 královna Alžběta II., byla jste pozvána na soukromý oběd s ní. Měli jste příležitost spolu hovořit?
Já jsem byla dost překvapená, že mě pozvali, i když mi bylo jasné, že mě zvou kvůli Alfonsovi, ne kvůli mně! Byli jsme si představeni a udivilo mě, že mi její muž, princ Filip, vévoda z Edinburghu, řekl: „Dobrý večer! Good evening!“ Já si hlavně pořád připomínala, že nesmím zapomenout udělat před královnou to...
LN...pukrle?
Jo. To jsem si pamatovala ještě z domova, že se musí.
LN Jiří Mucha se po listopadu objevil na seznamech StB pod krycím jménem Anty. Věděla jste, že byl agentem? Mluvil s vámi někdy o tom?
Já bych řekla, že to o něm určitě vymyslela švagrová Jarča, co ta se navykládala nesmyslů! Ale on Jirka měl takovou povahu, že některé věci nebral vážně. Když mu někdo něco zakazoval, byl to pro něj vždy spíš důvod to dělat. Například když se rozhodl, že bude organizovat otcovy výstavy po světě. A dařilo se mu to, komunisti ho nechali, protože jim to přinášelo tvrdou valutu. Dělal to neuvěřitelně, našel sponzory, vozil obrazy na výstavy pod starou dekou v autě. Takže si někteří asi mysleli, že to není možné, že je to jen zástěrka pro něco jiného, co skutečně dělá.
LN Váš syn John jednou řekl, že otec možná podepsal spolupráci s StB výměnou za své předčasné propuštění z vězení.
Abyste věděla, v padesátých letech, když vás předčasně pustili z vězení, nikdo se nedostal ven bez toho podpisu. To byly tisíce lidí! Ale oni s ním pak sami zrušili spolupráci, protože z toho neměli žádný užitek. (V roce 1963 StB s Jiřím Muchou spolupráci přerušila, protože „nepředával seriózní informace“.)
LN S čím jste se v socialistickém Československu nemohla smířit?
Se závistí. Závist je přece tak zbytečná a všechno kazí, protože se závistí obyčejně přichází nenávist. A Češi to dovedou dost dobře. Já to občas někde cítím, i když si toho moc nevšímám. Lidi si neuvědomují, že když máte něco takového na ramenou, jako máme my, co to je za starost. To se musí ošetřovat, čistit, chránit. Ale já to dělám ráda. Taky co jiného bych tady ještě dělala? A je to příležitost, jak poznávat zajímavé lidi.
LN Co z díla Alfonse Muchy máte vy sama nejraději?
Já jsem jeho velký fanda. Nikdy v životě nezapomenu, jak jsem poprvé vstoupila do jeho ateliéru v bubenečské vile, když jsme s Jirkou přišli po válce do Prahy. Na jedněch štaflích byla Madona s lilií, ta je zrovna teď ve Stockholmu na výstavě, takže vám ji nemůžu ukázat. Hned vedle byla velká olejová malba, která se jmenuje Sibiř. Byla jsem v šoku, protože Muchovy malby byly tehdy úplně neznámé, všichni znali jen jeho plakáty. Což vlastně trvá dodnes. Celý jeho život byly jeho malby považovány za staromódní, nezajímavé, proto se taky za války nic neztratilo, nikdo o to neměl zájem. Vlastně díky tomu je dodnes jeho dílo pohromadě. Já mám osobně velmi ráda jeho pastely, jsou naprosto moderní. Udělal jich spoustu, většinou jsou pochmurné. Ale nechával si je pro sebe, nikdy to nikomu neukázal. Tamhle na stěně zrovna jeden je.
LN Muchovy plakáty sbírá například Ivan Lendl. Víte něco o jeho kolekci?
Ó ano. On sbírá jenom plakáty, ale má skoro všechny. Až na jeden, který nemáme ani my, k Frimlově Rosemary. Tenhle plakát záhadně zmizel. Lendl dokonce i dům v Americe postavil speciálně pro ty plakáty. On se v době, kdy vydělával obrovský peníze, seznámil s Jirkou a Jirka mu radil. To Jirka dělal rád, protože mu vždycky záleželo na tom, když se některé Muchovy věci prodávaly třeba na aukcích, kde skončí. Pro Lendla to ale určitě nejsou jen dobře uložené peníze, byl to jeho nápad, má Muchu rád. Setkala jsem se s ním, je to velmi milý člověk. Teď se dal hlavně na golf.
LN Je pravda, že spíte v loži, ve kterém byl zavražděn Albrecht z Valdštejna?
Zřejmě ano. Ale ta postel nemá s Alfonsem nic společného, koupil ji až Jirka, byla to celý život naše manželská postel. Je z pozůstalosti Emy Destinnové. A ona tvrdila, že na téhle posteli byl Valdštejn zavražděn.
LN Nemáte v ní divoké sny?
Je to tady vedle, můžeme se na ni pak jít podívat. Já v ní spím pořád a žádné thrillery se mi v tom nezdají. I když všechny babičky v okolí tvrdí, že v tomhle domě straší.
LN A straší?
Ve starém baráku se pořád ozývají nějaké divné zvuky, je tu opravdu zvláštní akustika. Člověk by snadno mohl říct, že tu straší. Kdo ví...
LN K jakému předmětu v tomhle domě máte největší vztah?
Těžko říct. Já myslím, že jsem very fortuned, velmi šťastná, že bydlím mezi takovými předměty. Mucha hodně vydělával, ale taky hodně utratil. On měl rád pěkné věci kolem sebe. No a potom se to z Paříže vše přestěhovalo do Bubenče a pak sem. A já mezi tím teď žiju. Podívám se na tohle harmonium a vím, že na něj hrával Gauguin. On se s Alfonsem kamarádil, dokonce u něj pracoval, protože neměl v Paříži svůj ateliér.
LN Nepřipadáte si občas jako v muzeu? Utírat prach bych na tom tedy asi nechtěla...
No to si občas připadám. Ovšem prach neutírám já, ale pan Novák. Já mám ty věci kolem sebe moc ráda. A taky si říkám, že jsem tím povinována tchyni, která to tak pečlivě schovávala. Tamhle nad vámi visí. (ukazuje na portrét mladé ženy, která na nás přísně hledí) Ona sedí zrovna v tom křesle, jak je teď pan fotograf.
LN Jste hudební skladatelka. Komponujete ještě?
Občas jo, i když nemám žádné iluze o svém umění. Zrovna dneska jsem něco napsala pro jednoho zdejšího flautistu. Ale nejlíp mi to jde, když se kvůli něčemu zlobím. Sednu ke klavíru a najednou všechno odplyne. V té mé muzice jsou všechny moje nářky, je to vlastně takový můj safety wall, obranný štít.
LN Přemýšlím, jak těžký byl občas váš život. Jak to, že jste to všechno vydržela a pořád se smějete?
Jednoduše - díky lásce. A pak, pro muzikanta opravdu neexistuje lepší země než Česko. Věřte mi.
