Slovenským filmem roku je Tlumočník. Hereckou cenu si odnesl i Menzel |
„A já jsem udělal dopravní kurz a bude ze mne pan výpravčí a celé město ví, že chci být výpravčím jen proto, abych jako mí předkové nic nedělal, stál s plácačkou na perónu a celý život dával ručičky od práce, zatímco ostatní musejí dřít a dřít a dřít.“ Tak se představuje nejslavnější z hrdinů Menzelových filmů, železničář Miloš Hrma na začátku snímku Ostře sledované vlaky z roku 1966.
Vynikající adaptace novely Bohumila Hrabala s dokonale obsazeným Václavem Neckářem v hlavní roli a se stejně nezapomenutelným Josefem Somrem coby výpravčím Hubičkou se stala událostí nejen na domácí scéně: Menzelovo hravé propojení groteskní a tragické roviny příběhu oslovilo i americké akademiky.
Ostře sledované vlaky se staly druhým československým snímkem (po Obchodu na korze Kadára a Klose), který získal Oscara pro neanglicky mluvený film. Ostře sledované vlaky přitom byly Menzelovým prvním celovečerním hraným snímkem.
Bez zkušeností nicméně tou dobou už Jiří Menzel nebyl. Absolvent pražské FAMU (studium zakončil v roce 1962) se úspěšně představil zejména v povídkovém filmu Perličky na dně z roku 1965, jehož základem byly rovněž prózy Bohumila Hrabala. Menzel režíroval úvodní povídku Smrt pana Baltazara a i v ní dokázal vystihnout ohromující rozpětí civilní hrabalovské výpovědi o velikosti a současně ubohosti lidské existence.
Do třetice se Jiří Menzel potkal s Bohumilem Hrabalem ve filmu Skřivánci na niti, líčícím soužití politických provinilců a uvězněných „kopečkářek“ zaměstnaných na počátku 50. let v kladenských ocelárnách. Tesklivá romance, v níž si hlavní roli opět zahrál Václav Neckář, vznikla v roce 1969 a vzhledem k politické situaci okamžitě putovala do trezoru. Odtud byla vysvobozena až v roce 1990, kdy také zvítězila na berlínském filmovém festivalu.
  |
Další Menzelovy hrabalovské adaptace, Postřižiny a Slavnosti sněženek, přišly až na počátku 80. let a přestože patřily k vrcholům soudobé české produkce, své předchůdce nepřekonaly. Jejich existenciální osten nebodal zdaleka tak ostře a své diváky hladily mnohem více po srsti.
Po sametové revoluci a vleklém sporu o autorská práva mohl Jiří Menzel v roce 2006 konečně natočit také adaptaci Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. I tento snímek byl přijat do soutěže Berlinale a získal tam cenu filmových kritiků.
Vedle Hrabalových textů dokázal Jiří Menzel přesvědčivě převést na plátno také díla Vladislava Vančury. Proslavilo se zejména Rozmarné léto z roku 1967, kde si Jiří Menzel také zahrál postavu kouzelníka a artisty Arnoštka. V roce 1989 Menzel natočil rovněž zdařilou adaptaci Vančurovy prózy Konec starých časů s Josefem Abrhámem v hlavní roli.
Neblahým přeryvem v Menzelově filmařské kariéře byl zejména počátek 70. let. Komunistický režim jej kvůli Skřivánkům na niti neprve nenechal točit vůbec, později se musel režisér vykoupit budovatelským snímkem Kdo hledá zlaté dno (1974), na jehož scénáři se podílel i Zdeněk Svěrák. S tímto tvůrcem později spojila Jiřího Menzela spolupráce na přece jen mnohem kvalitnějších projektech.
V roce 1976 režíroval Jiří Menzel komedii Na samotě u lesa a v roce 1985 oblíbený snímek Vesničko má středisková, který byl nominován na Oscara. Zdeněk Svěrák byl rovněž scenáristou Menzelovy adaptace knihy Vladimira Vojnoviče Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Snímek z roku 1993 byl přijat do hlavní soutěže benátského filmového festivalu a získal jednu z cen.
Jiří Menzel se do paměti filmových a televizních diváků zapsal také jako výborný herec ve svých vlastních filmech (především již zmíněná role kouzelníka Arnoštka) i ve filmech mnoha svých kolegů. Připomenout lze například významnou vedlejší roli ve filmu Evalda Schorma Návrat ztraceného syna z roku 1966 nebo hlavní mužskou roli ve Hře o jablko Věry Chytilové z roku 1976.
Vedle filmové režie a herectví se Jiří Menzel po celý život věnoval také divadlu. Významná je především jeho éra v pražském Činoherním klubu, kde režíroval například slavnou inscenaci Machiavelliho Mandragory, jež se hrála nepřetržitě od roku 1965 do roku 1976.
Spory kvůli Danšajnům
Svůj poslední film natočil Menzel v roce 2013 - byla to „prostopášná komedie o vášni k životu, hudbě a k ženám“ Donšajni. Nebyla tak úspěšná jako jeho předchozí hrabalovský titul Obsluhoval jsem anglického krále (2006), který měl ohlas i v zahraničí. Předcházelo mu ovšem osm let sporů o práva na natočení slavného románu, korunovaných proslulou scénou s „Menzelovým proutkem“. Tím rozhořčený režisér veřejně sešvihal producenta Jiřího Sirotka na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 1998.
Snímek tlumočník (2018). Zuzana Mauréry a Jiří Menzel.
Za dlouholetý umělecký přínos českému filmu dostal Menzel v roce 1996 Českého lva a v roce 2003 na Filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za celoživotní dílo. Jeho rukopisu dobře rozuměli i v zahraničí, kde byl velmi žádaný. Dvakrát byl vyznamenán francouzským Řádem umění a literatury. Obdržel také Cenu Vladislava Vančury i medaili Za zásluhy.
Na Mezinárodním festivalu v Berlíně před dvěma lety udělili Menzelovi cenu Kamera Berlinale určenou osobnostem, k nimž má tato přehlídka zvláštní vztah. Na festivalu měl též premiéru film Tlumočník režiséra Martina Šulíka, road movie, v níž Menzel ztvárnil titulní postavu. V září 2018 dostal na filmovém festivalu v izraelské Haifě cenu za celoživotní dílo. Vloni v září se stal čestným občanem hlavního města Prahy.
Dlouhá léta zarputilý starý mládenec se v roce 2004 oženil s Olgou Kelymanovou, absolventkou produkce na DAMU. V roce 2008 se v manželství narodila Anna Karolína (jejím biologickým otcem je režisér Jaroslav Brabec), o šest let později přibyla Eva Maria.
