Zapomeňte prosím na incident s flotilou před Gazou a na ropu na dně Mexického zálivu. Celý měsíc teď světu nebude vládnout ani Obama, natož Medveděv, ale zelenožlutý leopard Zakumi, maskot mistrovství světa ve fotbale, které už zítra začíná v Jihoafrické republice.
Třebaže se ta naše trdla, jak známo, neprobojovala, je na co se těšit. Budu držet palce bývalým bratrům, jak na hřišti, tak o víkendových volbách, „veď sa Fico stratí a Slováci ožijú“.
Třesu se jak sociální demokrat na šéfa sněmovny, že uvidím své oblíbence, jako je italský gólman Gianluigi Buffon, španělský obránce Carles Puyol a jeho kolega Xavi s mozkem šachového velmistra, portugalský frajírek Cristiano Ronaldo, anglický tank Wayne Rooney, brazilský záložník Kaká, kamerunský kanonýr Samuel Eto’o, o básníku v kopačkách Argentinci Lionelu Messim nemluvě.
Zvědavě čekám, zdali se vynoří nějaká hvězda, která tu začne kariéru jako kdysi sedmnáctiletý Pelé na MS Švédsku. Snad to s mladými talenty nedopadne jako s pětadvacetiletou vyjednávačkou Věcí veřejných Kristýnou Kočí, jež chce řešit problémy této země, ale na blogu má problémy s pravopisem…
Přeju góly každému ze šesti afrických týmů, proto, jak se po nich umějí bezelstně radovat a jaké choreografické kousky vymýšlejí u rohového praporku.
Je mi líto všech opor, které za náročnou sezonu zaplatily zraněními, ať je to Arjen Robben, Didier Drogba, Rio Ferdinand, Michaelové Essien a Ballack, Andrea Pirlo či David Beckham, jimž ani nejlepší šamani nepomohli.
A propos, globalizace. Téměř třetinu týmů trénuje cizinec. Jen si to vezměte, Jihoafričany Brazilec Carlos Alberto Parreira, Nigérii Švéd Lars Lagerbäck, Řecko německý „král Otto“ Rehhagel, Anglii Ital Fabio Capello, Australany Holanďan Pim Verbeek, Ghanu Srb Milovan Rajevac, Kamerun Francouz Paul Le Guen, Paraguay Argentinec Gerardo Martino, Pobřeží slonoviny Švéd Sven Göran Eriksson, Švýcarsko Němec Ottmar Hitzfeld a Chile Argentinec Marcelo Bielsa.
Nebojte se, nebudu dnes psát jen o kopané. Zatímco fanouškům budou teď znít trubky vuvuzely, od neděle andělé na nebesích vyhrávají hosana skvělému smyslu pro humor, vkusu a občanské odvaze Ladislava Smoljaka. Třebaže se léta svou bílou hřívou podobal Einsteinovi, málokdo si uvědomoval jeho věk a chorobu. Řečeno s Járou, jak byl čilý, tak byl milý. Kolikrát jsem si při poslechu cimrmanovských nahrávek připadal jako Franz Lehár, chtěl otevřít okno a vykřiknout do ulice nadšeně uchechtán: „Je to běs! Je to běs!“ A zatoužil jsem jít na maškarní ples v náročné masce Pumpa v zimě. Jako inspektor starobinců z Lijavce jsem se až děsil, jak jsou za bolševika Cimrmani odvážní, přičemž jejich „pěkní protihabsburáci“ kladli značné nároky na opotřebovanou vnímavost cenzorů.
Je tady jeden takový ošklivý, nepěkná věc, že Ladislav umřel, a tím si trošku zapřeháněl. Továrník Bierhanzel z Vraždy v salonním kupé slibuje, že si na stewarda vzpomene ve své závěti. Tou Smoljakovou je stálá výzva všem současným humoristům: „Bavte lidi mozkem.“
