Taky si občas říkáte, jak vlastně vypadaly luxusní restaurace v Praze před nějakými patnácti, dvaceti lety – ještě než se objevila konkurence v podobě zahraničních šéfkuchařů, suši barů a jídelen v nákupních centrech?
Nemusíte si lámat hlavu vzpomínáním. Prostě si zajděte k Lípě.
Díky speciálnímu povolení, které její majitel Miroslav Růžička získal od tehdejší vlády, se restaurace U Lípy stala prvním soukromým podnikem v komunistickém Československu. Při jejím otevření na začátku roku 1989 se před jejími dveřmi tlačila stovka lidí s nadějí, že se dostanou dovnitř.
Od té doby se toho tady moc nezměnilo – kromě počtu hostů (nižší) a cifer na jídelním lístku (vyšší). Eklektické pseudosecesní zařízení interiérů je nedotčené. Vyznačuje se starožitnostmi z tmavého dřeva, rodinnými portréty, zaprášenými umělými rostlinami a nepřesvědčivým falešným krbem. „Je to tady jak v muzeu,“ pošeptala mi kamarádka, když jsme sem přišly poprvé.
Skutečně. Člověk se tam cítil jako v muzeu nebo v nějakém opuštěném domě: nikde ani noha, chladno a tak nějak zatuchlo. Podivné ticho přerušovala jen tichá hudba žánru „hotelový výtah“.
Nejdřív předkrm, pak jídelní lístek Tedy jen do chvíle, kdy se objevila obsluha se stříbrnými tácy s předkrmy: půlky avokád plněné humrovým salátem (140 Kč, ale humr byl imitace), natvrdo vařená vejce plněná našlehaným máslem a lososovým kaviárem, zabalená v plátcích šunky (100 Kč), a silné plátky zvěřinové paštiky (110 Kč). To vše, aniž bychom věděli, kolik předkrmy stojí. Jídelní lístky jsme totiž dostaly, až když jsme s nimi skončily.
Dovedu si představit, že před lety byli lidé ochotní zaplatit za večeři U Lípy spoustu peněz. Ale časy se mění a pan Růžička se jaksi zapomněl změnit s nimi. Měřeno dnešními nároky je jeho podnik předražený, snobský a nijak zvlášť skvělý. Stejně jako výzdoba interiérů, i obsluha jako by vypadla přímo z porevoluční doby. Jeden číšník si vzal do hlavy, že bude doplňovat naše sklenice pokaždé, když jsme si usrkly. Došlo to tak daleko, že kamarádku přerušil v půlce věty, jen aby se jí zeptal, jestli si dá ještě jednu matonku. Skoro celou dobu večeře postávali ve vzdálenosti několika metrů od našeho stolu dva číšníci a tlumeným hlasem si o nás špitali. Když se moje známá – cizinka – nesměle zeptala, jestli by bylo možné, aby jí ke svíčkové dali brambory místo knedlíků (chvíli předtím nám vysvětlila, že knedlíky nemá zrovna v lásce), číšník se mohl přetrhnout, aby ji přesvědčil, že s bramborami jí svíčková rozhodně chutnat nebude.
Jídlo bylo jedním slovem průměrné. Nic, co by člověku utkvělo v paměti. Pečená husí prsa (440 Kč) byla odporně přesolená a stejnou vadou trpěli i šneci po provensálsku (šest kusů za 130 Kč). Pečené selátko (250 Kč) bylo v pořádku, ale bramborové knedlíky byly příliš suché a dušené zelí zase trochu bez chuti. Hovězí vývar s játrovými knedlíčky (50 Kč) chutnal, jako by ho zředili horkou vodou. Prsíčka z divoké kachny v šípkové omáčce (400 Kč) se povedla lépe – sladké, husté šípkové pyré dobře doplňovalo jemně uleželé kachní maso a měkké houskové knedlíky. Pohádka jménem Suzette Jediným jídlem, pro které se ale opravdu vyplatí jet až do Stodůlek, jsou palačinky Suzette (250 Kč), které přímo u stolu připravuje pan Růžička osobně. Palačinky nejdřív ponořil do lepkavé směsi šťávy z čerstvých pomerančů, citronů a karamelizovaného cukru, pak – zatímco se ztlumila světla v místnosti – zapálil pánev, na niž předtím nalil trochu cointreau. Výsledek byl sladký, kyselkavý a lehce opojný zároveň. Pohádka!
Stačí to ale k tomu, aby se restaurace U Lípy mohla nazývat nejlepší v republice? Podle mě ani náhodou. Přesto jí je – alespoň podle hodnotitelů, kteří sestavovali letošní žebříček restaurací pro průvodce Grand Restaurant Pavla Maurera.
Takové umístění by bylo spravedlivé před mnoha lety. Dnes ale už jen odráží jistou nostalgii po časech, kdy v oblasti gastronomie nepanovala konkurence a kdy večeře v restauraci byla zážitkem sama o sobě.
Nikdo nepopírá, že restaurace U Lípy má stále ještě určité kouzlo. Po několika posledních návštěvách jsem ale vděčná za to, že teď – na rozdíl od porevoluční doby – můžu občas zajít i někam jinam.
***
U Lípy
Plzeňská 237 Praha 13 – Stodůlky Tel.: 251 620 009 www.ulipy.cz
Text recenze se zakládá na několika návštěvách podniku z počátku tohoto roku.
Recenze je nezávislá, náklady platí výhradně redakce Lidových novin.
O autorovi| Laura Baranik, recenzentka restaurací, www.praguespoon.com
