Na tu dobu lze vzpomínat téměř romanticky. V letech 1987–1989 na druhdy pevné fasádě režimu naskakovala jedna prasklina za druhou. Éra, která se nachylovala ke konci, nabízela v divadle, hudbě či na výtvarné scéně relativně svobodné momenty. S festivalem Rockfest vstoupily do Paláce kultury kontroverzní kapely a happeningy. Představení Provázku, HaDivadla nebo Ypsilonky mluvily o životu ve lži, fízlování a touze po svobodě. Na hudebním festivalu v Lipnici pozval Jan Rejžek na veřejné pódium Václava Havla; když to pak Rudé právo okomentovalo „škoda kaňky na akci jinak smysluplné“, skupina Ženy text článku procítěně pěla na melodii Škoda lásky.
V atmosféře, která se od dvojsmyslů posouvala k hrdému, drzému, dobrodružnému a někdy dost vtipnému vyjádření nároku na svobodu, vznikl pro pražský Junior klub Na Chmelnici výjimečný program. Na Večírku rozpadlých dvojic se sešli ti, kteří spolu už léta nehráli, ale ve finiši k prolomení totality uznali za vhodné spojit síly.
Jan Burian, Jiří Dědeček (spolu v letech 1972–1985), Jan Vodňanský a Petr Skoumal (spolu cca 1966–1981) tehdy vytvořili tvar, v němž se prolínala aktuálnost s ambicí „normální“ poezie. Nehráli na jistotu: Havel či novináři ze samizdatových Lidovek byli v té době ve vězení, petice Několik vět vyvolala řadu výpovědí. Však taky Dědeček zpíval: „Doufám, že mě vydá Supraphon či Panton, než se mi za dveřma zazelená anton.“
Ale ještě výstižněji odrazil ducha tehdejšího času v jiné sloce, sám jaksi překvapený, jaké grády nabrala doba: „A tak si dál žiju jako kamikadze, dělám si z nich srandu a žije se mi blaze. Ne že bych ňák spěchal do erárních gatí, ale co mám dělat, když mi za to platí...“ Píseň pro fízla v publiku Docela divoké rodeo písní, krátkých textů a dialogů představuje jeden z úplných vrcholů předlistopadového písničkářství. Je to živý moment, v bezprostředním spojení s tím, čím doba žila, ale zároveň o krůček před ní: zásluhou na plné pecky rozpoutaného promýšlení tvůrčích taktik, jak o tom všem mluvit a zpívat.
Žižkovská Chmelnice byla tehdy v Praze nejdůležitějším klubem: za divadly, rockem a experimenty sem chodilo podstatné publikum včetně osobností, které táhly vpřed kulturní, společenský a disidentský život. Písničkáři tu vlastně dikcí nevybočovali ze své obvyklé otevřenosti: kdo ale zavítal na Večírek nově, byl zaskočený. Před pár lety byli fízlové v sále obávanou pákou režimu, skrze jejich hlášení se dostalo Vodňanskému & Skoumalovi definitivního zákazu; teď k přítomným inkognito agentům Jiří Dědeček přímo mluvil ze scény a Jan Burian jim věnoval song Hlídači slov. Dědeček, nejdirektnější provokatér z přítomných, vybízí publikum, aby si cvičně zkusili „promluvit na někoho, kdo k vám mluví do mikrofonu (...) abyste věděli, co bude následovat: Nestane se nic.“
Očekávání publika je dvousečná zbraň: když se lidi vděčně pochechtávají každé banalitě, v níž tuší ukrytou narážku, je laťka moc nízko. Tady autoři dost cenným způsobem udělují publiku svobodu: od starého spikleneckého „však my víme, co se za tím skrývá“ rázně spějí k normálnějšímu (a pro autora méně pohodlnému) stavu – každý ať si svobodně interpretuje věci po svém. Dědeček se posmívá režimnímu nároku na správný výklad, když ověřuje: „Rozumíte tomu, co chci říct – tedy, rozumíte tomu správně?“ Nemuset rozumět věcem „správně“, to je jedna z velkých nenápadných svobod: uděluje ji demokracie, nebo stav ducha?
S Milošem jó a s Vaškem né Během představení se Jan Burian téměř explicitně omlouvá (byť napůl komicky) za aktuální tón „jen pro ten dnešní den“ některých písní. Písničkáři jich nepsali víc, než pokládali za nutné: nikdo nedělá bůhvíjak rád díla s krátkou životností. Tehdy, v době státem vlastněných cenzurovaných médií (a pochopitelně bez webu), ale byla píseň výtečným médiem, jak prolomit oficiální mlčení něco vyslovit na veřejnosti. Dnes už ovšem některá místa v textech vyžadují slovník reálií.
Tak třeba když Petr Skoumal ve svých Televizních novinách zpívá „Noviny mám nejradši, blahem zuby zatínám / na prvním mi nestačí, už na druhej přepínám,“ připomene se tak zapomenutý fakt: komunistická televize se v té době rozhodla vysílat hlavní večerní zprávy na obou (tedy všech) programech paralelně, aby se zvýšila jejich sledovanost. Burianův – dodnes platný – portrét všech cenzorů Hlídači slov („Bez barev, bez chuti / chladní jak kov / krčí se v příšeří / hlídači slov“) končí verši „kolik je na světě / smůly a běd / a já mám vybírat / ze slov a z vět“: v době vzniku nebylo těžké spojit si je s peticí za Havlovo propuštění Několik vět, jejíž název zase odkazoval k Dvěma tisícům slov. Dědečkovo „sbory šumí po lučinách“ se pochopitelně netýkalo sborů pěveckých. Zmizelou rekvizitou z minula jsou i ideologické tabule podél silnic, o nichž mluví Petr Skoumal: dnes sice vroubí cesty nemálo jiných upoutávek, ale státem zřizované poutače s hesly typu „Leninskou cestou ke komunismu“ jsou už něčím neznámým. (Skoumal tu svým stoickým tónem navrhuje úpravu sloganu na „Leninskou cestou ke komunismu a zpět“.) Jan Burian mohl mít v té době velmi dobrý pocit ze svého hudebního vývoje: natočil bohatě instrumentované album s Danielem Fikejzem a mladšími hosty, jeho klavírní hra se od kabaretního stylu stáčela k rockové dikci. Snad i proto neměl problém udělat na druhou stranu laciný aktuální písňový posměšek. Opakoval v něm oficiální stanovisko režimu „dialog ano, ale ne s každým“. Rozšifrovat smysl tehdejšího rozjařeného refrénu „s Milošem jó, se Sašou né...“ dá už dnes práci (Jakeš, Vondra). Schválně: koho se asi v roce 1989 týkalo „s Lubošem už né“?
„Sněhová koule čiročirého nesmyslu nabaluje na sebe na příkrém svahu představení nové a nové kritické významy,“ píše v doprovodném textu k dvojkompaktu Večírek rozpadlých dvojic Vladimír Just. Pro absurdní poezii Jana Vodňanského byla totalita výtečným spoluhráčem: sama byla zdrojem neutuchajících absurdit. Když Vodňanský zpívá pár slov dokola v Mičurinově ulici, nebo když vlastní text Motivu rovnou překládá do ruštiny, zdá se být spíš zaujatý určitými poetickými principy, než že by chtěl být „protistátní“. Ale realita se do jeho nevinných blábolů vždycky nějak vecpe, což vytváří finální třaskavý efekt.
„Rozpadající se atom je mnohem výkonnější,“ pokládá se tu Vodňanský do role přednašeče, když srovnává „kontrolovaný řízený rozpad“ svého dua s rozpadem Beatles. Tady patrně nastává část efektu bezděčně: Vodňanský teoretizoval vždycky rád, možná i seriózněji, než se pochechtávající diváci domnívali. Právě ta opravdovost ale působila na koncertě výrazně a crazy: „Beatles, ti se rozpadali v úplně jiné společensko-ekonomické formaci, jejich rozpad byl vysoce poplatný zbožně-peněžním vztahům... zatímco my jsme ani nevěděli, jak takové vztahy vypadají!“ Režimní pajazyk byl jen jednou z příměsí, které Vodňanský se Skoumalem do svých členitých písňových skrumáží přidávali. Kardinální Vodňanského metodou (kterou Skoumal zdokonaloval ve vzájemném tvůrčím ping-pongu) bylo prostupování různých vyjadřovacích stylů. Jazyk poetických floskulí a vědecké termíny, červená knihovna a gumácká vojenská hantýrka, budovatelský oficiální optimismus a dětský jazyk, reklama a postavy ze Starého bělidla: to všechno Vodňanský svedl na jedno místo – skutečně „s úsměvem idiota“, tedy jakoby v blažené nevědomosti, že tyhle oddělené paralelní světy si v realitě nemohou porozumět.
Ale ve světě Vodňanského a Skoumala spolu všechno žije natěsno a navzájem o sobě vypovídá – viz relativně slavné Jak mi dupou králíci s břesknou hudbou, kterou Petr Skoumal posbíral z profláknutých oficiálních českých pochodů, včetně jednoho od skladatele Julia Fučíka (strýce slavnějšího J. F.). Mimochodem, Skoumal vzpomíná, že se s Vodňanským nadšeně zabývali – až k detailům – zhudebněním Stalinovy Jazykové otázky melodiemi Straussových valčíků, jakkoli v době vzniku nebylo možné takový výtvor publikovat.
Spolupráci nečekejte „Říkali ti, že krást se nesmí, a mezitím ti ukradli celej život,“ zpívá Petr Skoumal v Poločasu rozpadu. To slovo, rozpad, viselo ve vzduchu. Vůbec ne kvůli rozpadlým dvojicím: mnohem víc kvůli ochablému, navenek stroze netečnému režimu, a také „ukradeným životům“ všech, kteří už dvacet let žili ve státě s omezenou suverenitou. Trpkost Poločasu rozpadu ve Skoumalově (samostatném) repertoáru vyvažuje swingující „starej pán sedí a poslouchá jazz“: nostalgická, ale i lišácká reminiscence první republiky jako něčeho, co – byť ukryté hlouběji vespod – přetrvává jako zdroj energie a hodnot. Bylo tehdy v pozitivní náladě písně schované i tušení, že se zase bude jezdit z Wilsonova nádraží? Zdejší živá nahrávka s klavírem mimochodem předčí tu slavnější, studiovou, ze které je slyšet syntetičnost.
Když Vodňanský se Skoumalem uzavírají večer, aktuální motivy se mísí s atmosférou snu. Pro divadlo a film je takové čarování snazší, tady se odehrává ve formě písní. Nepomáhejte roztáčet mlýny („Za krk mi zatýká / někdo mě zatýká / a slyším dudy...“) jako by předznamenalo pozdější příspěvek Vodňanského do opery Zítra se bude... o procesu s Miladou Horákovou; a pak už jen valčíkově víří Maršálové, slastný obrázek, v němž kýč a smyslnost přebíjejí všechno znepokojivější. Jako tolikrát v životě.
Je to umělecký zdar a je to také cenná přímá připomínka, jak mohlo vypadat nedvojsmyslné odmítnutí režimu. V dnešní době, kdy o svém dřívějším hrdinství referuje kdekdo velmi zapáleně, tu máme měřítko, jak mohlo znít jasné: „Nespolupracujeme.“ Večírek v tomhle smyslu může akcelerovat i ty, kdo váhají nad určitým odmítnutím, vzdorem a uchopením života do vlastních rukou právě dnes.
***
Skoumal vzpomíná, že se s Vodňanským nadšeně zabývali – až k detailům – zhudebněním Stalinovy Jazykové otázky melodiemi Straussových valčíků, jakkoli v době vzniku nebylo možné takový výtvor publikovat.
Večírek rozpadlých dvojic 2 CD, záznamy z koncertů v Praze, únor až říjen 1989, Supraphon, 2010
