Před nějakými třiceti lety jsem vídával v Lidové demokracii, považované tehdy za „jediné noviny, co se dají ještě číst“, inzerát následujícího znění: „Koupím Věčnou Ambru a Jitro kouzelníků. Zn. Za jakoukoliv cenu.“ Snad to byl vzdor proti nesmyslné cenzuře, snad stopa lidské touhy po okouzlení. Jednak romantickým příběhem, jednak záhadami světa. Dnes ty dva tituly možná leží jako neprodejný brak v antikvariátech. Svého času ale znamenaly první červánky postmoderních lidských tužeb po staronových mýtech.
Všichni znají Harryho Pottera, vždyť se ho po světě prodalo 300 milionů výtisků. Knihu si zdaleka nekupují jen děti. Dá se to pojmenovat různě. Lehké šílenství, nespoutaný iracionalismus, útěk od reality... Ohrnovat nos nad návratem pohádkové fantastiky, přeludů a výmyslů do našeho světa sice můžeme, leč doba kouzlům a čarodějům přeje. Stačí se podívat na knižní pulty, na regály videopůjčoven, do hračkářství.
Tolkienův Pán prstenů připravil půdu. Záplava filmů, v nichž peklo vypouští na svět rozmanité temné síly, dokazuje, že racionalita přestala být dobrodružná a romantika se hledá jinde. Rodí se nové mýty a obnovují se ty staré. S Harrym Potterem se vrací mýtus „věčného dítěte“. Nevadí, že postupně dozrává a setkává se s potížemi dospívání. Příběhy této bytosti, jež se na každém kroku střetává s novým dobrodružstvím, mají jasnou linku.
Čarodějníček z Bradavic nám připomíná, že ačkoliv pro sebe sice vehementně požadujeme bezpečí a život bez rizika, stále cítíme „žízeň po nekonečnu“ a toužíme po „něčem jiném“.
Čarodějnická škola z Bradavic, kde se potkává strach a kouzlo, zhmotňuje ideál postmoderního vzdělávání. Je to cesta, zaplněná léčkami a zkouškami s rizikem nezvratných pádů. Jen na takovém jevišti může vyniknout hrdinova mimořádná životní síla. Přitahuje tak mocně mladé generace možná právě proto, že jsou alergické na poučování, školometské biflování a paměťová cvičení.
Nic naplat, mladým je třeba přiznat, že i bez velkých teoretických znalostí a s malými životními zkušenostmi cítí jasně, že život není poklidnou řekou. Nepotřebují přesvědčovat, že žít znamená plout mezi peřejemi a víry a dokázat jim čelit. A vzor nabízí právě ten nestárnoucí čarodějnický učeň. Podstupuje zkoušky, jež přináší každodennost, dává jim poetický rozměr, zkrášluje je a ozvláštňuje. Robinson, Robinsonka nebo Mirek Dušín by dnes něco takového nesvedli. Jejich idealismus byl příliš reálný, věcný, a tudíž nezajímavý. Probudit sílu a odhodlání zvládat životní stereotypy dokáže v naší době mnohem lépe čaroděj. Ale Harry Potter není jen příkladem pro správného nezletilce. Dává k dobru navíc i sympatickou vzpouru vůči autoritám a sklerotickým institucím tím, že jim na oči staví sílu snu.
Německý filozof Nietzsche zformuloval kdysi heslo „mladosti“: „Stávej se tím, čím jsi, aniž bys přestal být učněm.“ Náš postmoderní hrdina dává mýtu „věčného dítěte“ něco navíc. Nazvěme to „osvětlujícím tmářstvím“. Zavádí do hry černé světlo pocitů a pohádkovou oslnivost. Osvětlující tmářství nebo černé světlo zní jako protimluvy. Ve skutečnosti jde o klasické oxymorony, slovní spojení zdánlivě si odporujících slov, o rétorickou figuru typickou právě pro jazyk postmodernismu.
Na čele Harryho Pottera se skví značka. Harmonizuje s dnešní módou tetování a piercingu. Je to úlitba době, nebo výraz něčeho hlubšího? Ztotožňuje se snad hrdina s tendencí měnit tělo v umělecké dílo? Anebo jde o reflexi čarodějnictví, démonismu, šamanismu a dalších forem nového pohanství? Tato nákaza se šíří a naznačuje, že se temná stránka živočišnosti z lidského světa neztrácí. Ale možná to není ani móda, ani prostředek nějakého nového pohanství a esoterismu. Vsadil bych na to, že se jedná o symbol zdravého elánu: žít život plně předpokládá jak silné nasazení a angažovanost, tak umění si vybrat a přizpůsobit se. Tak si vyberme: Harry Potter, „věčné dítě“ čarující s našimi romantickými sklony, nebo černokněžník vtahující nás do osidel sebeklamů?
Zdeněk Müller, pařížský dopisovatel Pátku
