Zpřesnit konstantu se podařilo pozorováním vzdálených proměnných hvězd, tzv. cefeid. Měřením jejich svítivosti a periody kolísání jejich jasnosti lze vypočítat jejich vzdálenost. Pozorováním vzdálených supernov se také podařilo zjistit, že se rozpínání vesmíru stále zrychluje.
Dále Hubbleův dalekohled potvrdil přítomnost supermasivních černých děr v jádrech galaxií a také existenci temné hmoty – záhadné substance, kterou zatím neumíme detekovat pomocí žádných přístrojů, ale pozorujeme její gravitační působení na kosmické objekty i na rozpínání samotného vesmíru.
Teleskop také v roce 1994 umožnil podrobně zdokumentovat srážku komety ShoemakerLevy s Jupiterem. Slavným se stal i snímek „Hubbleova hlubokého pole“ s ranými galaxiemi vzdálenými několik miliard světelných let.
Co ze Země neuvidíme Nabízí se otázka, zda by stejnou práci nezvládly i pozemské dalekohledy, a za méně peněz. Náklady na stavbu vesmírného instrumentu dosáhly jedné a půl miliardy dolarů, jeho provoz a údržba na oběžné dráze si vyžádaly několik dalších miliard.
„Je pravda, že velké pozemské dalekohledy, jakými disponuje Evropská jižní observatoř v Chile nebo americko-kanadskofrancouzská základna na Havaji, dosahují srovnatelných výsledků. Používají totiž speciální adaptivní optiku, která vyrovnává chvění atmosféry,“ konstatuje Antonín Vítek.
Přesto má pozorování z oběžné dráhy výhodu v tom, že umožňuje sledovat vesmír i ve vlnových délkách, které na Zemi nedopadnou, protože je pohltí atmosféra. „Infračervené záření do jisté míry absorbuje vodní pára, oxid uhličitý a metan, ultrafialové záření zase ozonová vrstva,“ vysvětluje český odborník. Pro výzkumy v těchto částech spektra, ve kterých bývá vesmír často zajímavější než ve viditelném světle, proto musíme na oběžnou dráhu.
„Mnoho důležitých dat v ultrafialové oblasti pořídila například malá družice International Ultraviolet Explorer v letech 1978 až 1996. Ta ale měla průměr jen 45 cm, takže Hubble s průměrem zrcadla 2,4 metru je mnohem výkonnější,“ říká Antonín Vítek.
