Analýza materiálu získaného z vrtů do ledovce prokázala, že lidé přispěli ke zvýšení koncentrace skleníkových plynů
Co se to s naší planetou děje, ptáme se v poslední době stále častěji. Vědci hledají odpověď mimo jiné i v přírodních archivech. Jedním z nich jsou ledovce. Číst v nich budeme s Jaroslavem Kadlecem z Geologického ústavu Akademie věd ČR.
Poušť na Antarktidě
Ledovce v současnosti pokrývají deset procent zemského povrchu a představují 80 procent celosvětových zásob sladké vody. Dnes najdeme největší kontinentální ledovce v Antarktidě a v Grónsku a oba tyto ledové štíty představují masu o objemu 33 milionů krychlových kilometrů.
Grónský ledovec je ve své centrální části silný tři kilometry a led na jeho bázi je starý přibližně 160 tisíc let. V Antarktidě je maximální tloušťka ledu pět kilometrů a stáří ledu na bázi je přibližně půl milionu let. Mocnost antarktického ledovce však narůstá mnohem pomaleji než v Grónsku. Roční úhrn srážek v centrálních oblastech Antarktidy je totiž menší než 75 milimetrů, což je srovnatelné s některými oblastmi Sahary. Centrální části v Antarktidě představují vlastně ledovou poušť.
V nejmladší geologické historii Země, ve čtvrtohorách, ledovce pokrývaly daleko větší plochy kontinentů než dnes. Ohromné ledové štíty o síle zhruba dvou až tří kilometrů vznikaly hlavně na severní polokouli. Nacházely se zhruba na polovině severoamerického kontinentu, byly rozšířeny v severní Evropě a také v rozsáhlých oblastech Sibiře.
V dobách největšího kontinentálního zalednění, zhruba před 200 tisíci lety, zasahoval pevninský ledovec, respektive jeho čelo, až na naše území. Dokladem jsou ledovcové uloženiny na severní Moravě a v příhraničních oblastech severních Čech. V nich nacházíme valouny hornin transportované ledem až ze Švédska.
Voda, která v té době byla vázána v ohromných kontinentálních ledovcích, však musela zákonitě někde scházet. Tento deficit se projevil na poklesu mořské hladiny. Před 18 tisíci roky byla například hladina světových oceánů o 120 metrů níže než dnes. Obnažená dna mělkých moří spojovala kontinenty a tyto pevninské mosty umožnily člověku, aby se dostal na severoamerický kontinent a do Austrálie.
Když potom kontinentální ledovce na sklonku poslední doby ledové tály (zhruba před 12 až 6 tisíci roky), následoval rychlý výzdvih hladin oceánů do dnešní úrovně, přibližně o zmiňovaných 120 metrů.
Zprávy pylových zrn
Aby vědci rozluštili záznamy z ledovců, musí led nejprve provrtat. Tím získávají válcovité ledové jádro, které je dlouhé i několik kilometrů. Od poloviny 60. let minulého století byl v rámci různých výzkumných projektů provrtán ledovec jak v Antarktidě, tak v Grónsku na řadě míst. V 90. letech se v Grónsku dokonce podařilo získat ledové jádro dlouhé přes tři tisíce metrů.
Vyvrtaný ledový profil putoval do laboratoří, kde byl podroben celé řadě analýz. V jednotlivých ročních přírůstkových vrstvičkách ledu lze měřit koncentraci prachových částic, a rekonstruovat tak intenzitu proudění vzduchu v geologické minulosti. Zjistilo se například, že v dobách ledových vzduch proudil mnohem silněji a množství prachu přinášeného nad Grónsko bylo zhruba padesátkrát větší než nyní. Mohly za to odlišné klimatické podmínky a podstatně řidší vegetace na kontinentech. Tento fakt dokládají také analýzy pylových zrn přinesených větrem do Grónska a uložených v ledu.
Sleduje se také poměr izotopů kyslíku 18 a 16 v ledu, který ukazuje, jak se měnilo klima. V důsledku změn teploty se totiž mění izotopické složení srážek, ze kterých led vzniká. A variace izotopů kyslíku, měřené v antarktickém ledu, pak jasně ukazují cyklické střídání dob ledových a meziledových v průběhu posledních 400 tisíc let.
Zajímavé informace přináší také měření obsahu kysličníku uhličitého a metanu, které jsou zachyceny v mikroskopických bublinkách v ledu. Analýzy ledového jádra z vrtu Vostok v Antarktidě jednoznačně dokládají, že během posledního půlmilionu let nebyly nikdy koncentrace těchto plynů tak vysoké jako v současnosti. Hodnoty kysličníku uhličitého a metanu měřené v ledu, který vzniká dnes, jsou dvoj- až trojnásobně vyšší než přirozené hodnoty v geologické minulosti. Vliv člověka na zvyšování koncentrace skleníkových plynů je v tomto případě nesporný.
***
Meteor příští týden Meteor, populárně-vědecký magazín, bude příští sobotu mimo jiné vysílat:
* Gangliové buňky v očích
* Rostliny čistí kontaminovanou půdu
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
