Přitom je třeba chytře vybalancovat příspěvek českého státu s dotacemi z Evropské unie. Peníze z evropských strukturálních fondů jsou šancí nastartovat nový výzkum v mimopražských regionech. Je ale zásadní, aby šlo o přidanou hodnotu, tedy aby česká spoluúčast na evropských projektech nebyla na úkor rozvoje již existujících a funkčních vědeckých pracovišť.
Podle názoru jmenovaných vědců není hlavním mezinárodním soubojem současnosti boj o ropu nebo plyn, ale o nápady a mozky. USA jsou dosud v čele vědeckotechnického pokroku a v příštích letech hodlají zvyšovat rozpočet na vědu každoročně o 5,9 procenta. Čína je už druhá na světě v počtu publikovaných prací za rok a velmi pravděpodobně předežene USA během příštích pěti let.
Evropská unie se jako celek příliš nevyznamenala svou nenaplněnou lisabonskou strategií, podle níž měly státy EU dohnat ve vědě Spojené státy během uplynulého desetiletí. Ve skutečnosti se odstup od USA dále zvětšil. Bohužel ani v tomto srovnání nepatří Česko v rámci EU do první nebo alespoň do druhé ligy. Naše země se tak zápasu o mozky a nápady nejen významně neúčastní, ale ani si ještě pořádně neuvědomila, že se nějaký koná.
Pokud se politikům podaří přetransformovat sliby do zodpovědné, dlouhodobé a nadstranické koncepce rozvoje vědy, byla by to dobrá zpráva pro nás pro všechny. Česko má potenciál stát se vědeckým a technologickým tygrem nebo alespoň rysem ostrovidem, jehož význam by mohl přesáhnout středoevropskou oblast. Nemáme zatím po ruce důkaz, že se tak skutečně stane, ale za pokus to rozhodně stojí.
