Aktivizace politického života se projevuje i ve vědeckých ústavech ČSAV, psala ČTK. Už z té úvodní věty čiší jistý zádrhel. Není ta vazba akademiků na politický život podezřelá?
Československá akademie věd byla budována podle sovětského vzoru coby moloch zvyklý pracovat na politické zadání, nikoliv pěstěný pro nezávislý výzkum. A lidé uvyklí na nesamostatnost v ní tak nějak samospádem pokračovali. „Aktivizace politického života“ se týkala mnohdy toho, že podle zakořeněných představ jedna politická objednávka, jistě ta lepší, otevřenější a demokratičtější, vystřídá politickou objednávku dosavadní.
Člověk by si myslel, že vědecké ústavy po pádu komunismu nejprve provedou vlastní personální očisty a pak se soustředí na perspektivy svého výzkumu. Že před Ústavem státu a práva se otevřou široké možnosti včetně tématu nové ústavy. Jenže v agenturní zprávě se dočítáme, že ústav mj. navrhuje „přistoupení ČSSR k Opčnímu protokolu Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jak to bylo doporučeno všem účastníkům Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě vídeňskou následnou schůzkou“. Je toto úkol pro vědce, nebo pro politiky?
Ústav teorie a dějin umění nabízí zpracování soupisu uměleckých památek Prahy. Je to snad něco, co tu bylo čtyřicet let potlačováno? Co by čekalo až na pád komunismu? Odborníci ústavu upozorňují, že by měli být zváni k rozhodování o významných pražských památkách, připomínají neblahý osud nádraží Těšnov (demolovaného v roce 1985). Ale to je opět ryzí politikum na úrovni obce.
Vědecké ústavy vyslovily svou touhu sloužit demokracii, ale de facto na politickou objednávku. O významu základního výzkumu se nezmiňovaly. Budiž jim útěchou, že v tom nemáme jasno dodnes.
