V pátek 2. října zemřel ve věku 90 let jeden z nejvýznamnějších Poláků 20. století -kardiolog Marek Edelman. V posledních letech byl především označován za posledního žijícího velitele povstání ve varšavském ghettu z dubna 1943, jeho aktivita byla však daleko širší.
„Marek Edelman byl především symbolem Polska, symbolem jeho dějin ve 20. století. Jednou jsem měla příležitost se s ním setkat a byl to opravdu neobyčejný zážitek,“ říká o setkání s Edelmanem filmová režisérka Krystyna Krauze, která nyní působí v Česku -jako zástupkyně ředitele Polského institutu v Praze. Český čtenář se mohl s Edelmanem seznámit především díky novele Stihnout to před Pánem Bohem. Napsala ji známá polská spisovatelka a novinářka Hanna Krallová na základě rozhovorů s Edelmanem a zachytila zde nejen jeho vzpomínky na povstání ve varšavském ghettu, ale i vyprávění o jeho lékařské práci.
Chtěl vidět strach Němců Edelman se narodil roku 1919 v Gomelu v dnešním Bělorusku, odkud se záhy jeho rodiče odstěhovali do Varšavy. (Někdy bývá jako datum jeho narození uváděn rok 1922.) Jeho matka však záhy ovdověla a musela se začít živit jako servírka, zároveň pracovala jako tajemnice ženského sdružení židovské socialistické organizace Bund, kam brzy začal docházet i mladý Edelman. Matka však dva roky před vypuknutím druhé světové války zemřela. Hned po německém vpádu do Polska v září 1939 vstupuje Edelman do odboje - spolu se svými přáteli z Bundu vydává a rozšiřuje ilegální tiskoviny. Po zřízení varšavského ghetta zde získává práci v nemocnici jako poslíček, díky čemuž získává potřebné dokumenty, které mu umožňují volný pohyb. Účastní se nadále ilegální práce, v prosinci 1942 se pak stává jedním ze zakladatelů Židovské bojové organizace, která plánuje ozbrojený odpor proti chystané likvidaci ghetta a následnému transportu všech jeho obyvatel do vyhlazovacího tábora v Treblince.
I po letech Marek Edelman připouštěl, že si organizátoři povstání nečinili takřka žádnou naději na přežití. Přesto se rozhodli s minimem zbraní, propašovaných s velikým rizikem do ghetta, zaútočit 19. dubna 1943 proti několikasetnásobné přesile, tvořené dobře vyzbrojenými (a samozřejmě také dobře živenými) nacistickými oddíly. Význam této události byl od začátku vnímán hlavně v morální a symbolické rovině - organizátoři povstání chtěli dát najevo, že raději zemřou v nerovném boji, než aby se nechali povraždit jako ovce v plynových komorách. To také vyjádřil celý štáb Židovské bojové organizace v čele s třiadvacetiletým Mordechajem Anielewiczem, když po svém obklíčení v jednom z povstaleckých bunkrů spáchal hromadnou sebevraždu. Přesto výsledky ozbrojeného odporu vězňů ghetta byly více než překvapivé - trvalo takřka celý měsíc, než se německým jednotkám za použití brachiálního násilí podařilo obnovit plnou kontrolu nad tímto územím. Edelman patřil k těm několika desítkám povstalců, kterým se podařilo prostřednictvím systému kanálů uniknout na „árijskou stranu“, kde jim poskytla pomoc polská odbojová organizace Armija Krajowa. Jak Marek Edelman později připomněl, pro židovské bojovníky bylo tehdy velice důležité po několika letech strádání a ponižování vidět, jaký z nich mají němečtí vojáci strach a jak vůči dříve vysmívaným Židům postupují jako vůči rovnocennému soupeři.
Odmítl opustit Polsko O 16 měsíců později se Edelman zúčastnil též varšavského povstání proti nacistickým okupantům, bojoval především ve Starém Městě a ve čtvrti Zoliborz. Po válce se věnoval studiu medicíny a začal pracovat jako kardiochirurg v nemocnici v Lodži, odkud byl v roce 1966 propuštěn, patrně pro svůj židovský původ. Edelman tehdy odmítl opustit Polsko, jak učinila jeho žena s oběma dcerami. Říkal, že zde musí strážit hroby svých padlých druhů, nechtěl též opustit zemi, pro jejíž svobodu nasazoval vlastní život. V následujícím desetiletí se stal jednou z výrazných osobností protikomunistické opozice -stál u vzniku Výboru na obranu dělníků (KOR) i Nezávislého odborového svazu Solidarita, v prosinci 1981 byl v rámci stanného práva spolu s tisíci dalších odpůrců režimu internován. V letech 1989 -1993 zasedal v polském Sejmu. Až do své smrti komentoval veřejné dění, především na stránkách Gazety Wyborczy, ostře kritizoval zejména genocidu na Balkánském poloostrově.
S jeho odchodem ztrácí Polsko nejen významnou historickou osobnost, ale i člověka, který svými průlomovými operacemi srdce zachránil řadu lidí, včetně dětí. Říkával, že když má operovat srdce malého dítěte, má větší strach nežli ve chvíli, kdy vstupoval do povstání v ghettu. Paradoxně právě selhání srdce nakonec ukončilo život tohoto neuvěřitelně statečného člověka.
O autorovi| PETR KOURA, historik
