TEHERÁN/PRAHA „Je plodem mého života. V něm přežívá má podstata, ne jednou nebo dvakrát, ale hned několikrát,“ řekl kdysi íránský duchovní lídr Rúholláh Chomejní o Hosejnu Alím Montazerím, který se jednoho dne měl stát jeho nástupcem. Události však dostaly jiný, popravdě naprosto opačný, spád – z jednoho z lídrů íránské revoluce z konce 70. let minulého století a autora íránské ústavy se nakonec stal nesmlouvavý kritik režimu.
Podobný osud s ním sdílel Mír Hosejn Músáví. I on byl jedním z lídrů íránské revoluce – v mládí horlivě navštěvoval přednášky duchovního otce revoluce Alího Šaríatího. Později pomáhal založit Stranu islámské republiky a vedl její oficiální noviny. S režimem, ztělesňovaným současným duchovním vůdcem Sajjidem Alím Chameneím, se rozešel v dobách, kdy byl íránským premiérem (a Chameneí prezidentem). Po smrti Rúholláha Chomejního v roce 1989 ve vládě definitivně skončil.
Na dlouhých dvacet let se pak z politiky úplně stáhl – zčásti ostentativně, aby dal najevo svůj nesouhlas s vládnoucím režimem.
Vrátil se až letos a kandidoval na úřad prezidenta. Prohrál s Mahmúdem Ahmadínežádem, tábor jeho příznivců však zpochybnil regulérnost voleb a vyšel do ulic. Músáví – se zeleným šátkem kolem krku – se tehdy stal symbolem odporu proti vládnoucímu režimu, a tím se definitivně zařadil na seznam nepřátel Teheránu.
Domácí vězení Se současným režimem si to „rozházel“ i Ebrahim Jazdí – koncem 70. let po revoluci vicepremiér, dnes jen šéf zpola zakázaného Íránského hnutí za svobodu.
Jazdí byl členem Revoluční rady, ale od začátku patřil k jejím umírněnějším členům, což dokazuje mimo jiné fakt, že podporoval amnestii pro všechny členy svrženého režimu, v jehož čele stál šáh.
Podobně jako Montazerí odsuzoval bleskové procesy a popravy, které nařizoval takzvaný Revoluční soud. Poprvé byl zatčen v roce 1997. Dodnes zůstává nejasné proč – formálně proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění – ale nějakou dobu strávil ve vězení. Po propuštění na něj režim uvalil domácí vězení (nesměl cestovat za hranice). Podruhé byl Montazerí zatčen letos v souvislosti s protesty proti zmanipulovaným prezidentským volbám. Z vězení byl propuštěn po několika týdnech kvůli zdravotním problémům.
Atentáty a popraviště Hned několik Montazerího generačních souputníků z řad lídrů íránské revoluce skončilo násilnou smrtí. Například Muhammad Alí Radžáí, jeden z přívrženců předního šíitského duchovního Mahmúda Tálegháního, který byl rovněž jedním z vůdců revolučních událostí z konce 70. let.
Radžáí byl od roku 1979 ve vládě, o rok později byl zvolen premiérem a o další rok později prezidentem. Jeho rychlý vzestup se vykládal tak, že Chomejní potřebuje v úřadu „nevzdělaného prosťáčka, kterého může ovládat“. Prezidentem byl jen dva týdny – koncem léta 1981 zahynul při pumovém atentátu.
Stejný osud stihl i ajatolláha Sajjída Muhammada Hosejního Beheštího, jednoho ze zákládajících členů takzvané Revoluční rady a spoluautora íránské ústavy, který zahynul při bombovém útoku na Stranu islámské republiky, jejímž byl členem.
Jeden z lídrů revoluce dokonce skončil na popravišti. Šlo o Sadeka Kotbzdadeho, blízkého spolupracovníka Chomejního. Už jako vysokoškolský student vystupoval velmi aktivně proti vládnoucímu režimu, před kterým musel nakonec prchnout do exilu. Ve Francii se připojil k Chomejnímu a stal se prý doslova jeho „pravou rukou“.
Byl jedním z těch, kteří Chomejního doprovázeli při jeho triumfálním návratu do Íránu 1. února 1979. Později byl jmenován ministrem zahraničí. V dubnu 1982 byl zatčen a obviněn z plánování převratu a atentátu na Chomejního. Kotbzdade přiznal, že plánoval svržení vlády, odmítl však, že měl v plánu zabít Chomejního. I tak ale skončil na popravišti.
