Čeští atleti si zvykají na exotické prostředí v dvoumilionové japonské Ósace
MISTROVSTVÍ SVĚTA V ATLETICE
ÓSAKA Jak na české atlety působí dvoumilionové velkoměsto, v němž hodlají usilovat o úspěchy na světovém fóru? Jak se vyrovnávají s pobytem v neznámém prostředí, dosti odlišném od českých podmínek?
„Je to slušný betonový město. Ani jsem neměl jinou představu, prostě japonské velkoměsto. Všechno tu ženou do výšky a do země. Lidi tady žijí v tunelech jak krtci,“ dotkl se desetibojař Tomáš Dvořák skutečnosti, že na zeleň v Ósace téměř nenarazil a lidé, jejichž velkou část tvoří spěchající byznysmeni či úředníci v bílých košilích a kravatách, se pohybují zejména v početných podchodech spojených vchody do množství linek metra.
„Tohle je betonové město. Oproti němu je moje Sukuma nádherná, plná zeleně,“ pravil nezávisle na Dvořákovi Roman Šebrle ještě před tím, než se včera vrátil z nepříliš vydařeného závodního testu do poklidu dvacetitisícové aglomerace, kde se chystá k útoku na své první zlato ze světového šampionátu.
Jako kdyby někdo vzal do hrsti menší i větší domy, obchodní centra, dílny, obchůdky a továrny a rozhodil je coby kostky na hracím stole. Tak Ósaka působí. „A jako by to všechno ještě zmáčkl na sebe,“ upřesnil výškař Svatoslav Ton. „Doma je to hezčí,“ dodal.
A co s vedrem, když rtuť v teploměru neklesne pod třicítku? „Mně teplo nevadí,“ má jasno diskařka Věra Cechlová. „A to mně zase jo,“ přidal se koulař Antonín Žalský. „Byl jsem si zaházet a potil jsem se tak, že to víc nešlo. Ruku si namažu magneziem a brzy je z toho kašička. Snad bude dopoledne na stadionu ještě stín,“ doufal před dnešní kvalifikací. „Kdy bude finále? Pánové z IAAF chtěli mít nějaké finále hned první den, takže už večer,“ pokrčil rameny.
U stadionu jako na letišti „Buď v klidu, já jednou závodil v Brazílii a tam byla z magnezia kaše hned, jak sis ji namazal na ruku,“ upozornil jej koulařský kolega Petr Stehlík, že podmínky mohou být ještě horší.
Zato tyčkařka Kateřina Baďurová se tvářila, jako by ji nic z rytmu nevyhodilo. „Mě spíš baví ochotní Japonci,“ vzpomněla si. „Jedeme na stadion a dvacet lidí s mávátky navádí autobus, kde má zaparkovat. Jako na letišti!“ smála se.
„Pořád si říkám, jestli to není pokrytectví, jak se Japonci pořád usmívají,“ přemítala rovněž tyčkařka Pavla Rybová. „Jsou jiní než my. Taky by mě zajímalo, jestli jsou opravdu tak výkonní, jak se říká, když práci, kterou u nás zastane jeden člověk, tady dělají tři. Ale jsou holt zaměstnaní,“ dodala.
Svůj zážitek přidala diskařka Věra Cechlová. „Chtěla jsem se rozcvičit a našla jsem park, kde spali pod stříškami z igelitu nějací lidé. Jeden z takových stanů podpíraly činky, tak jsem si dvě vzala a posilovala. A oni to byli bezdomovci! Netušila jsem, že je tady mají taky,“ povídala jedna z českých medailových nadějí.
O autorovi| Jiří Jakoubek, zpravodaj LN v Japonsku
