Je pomalu konec října, což je vědecky vzato nejsexuálnější měsíc, neboť je pojmenován podle říje, což je stav, kdy samice, například právě jelena, volají po samci a chtějí mermomocí zabřeznout. Lidé to mají poněkud jinak, proto tento měsíc poněkud podceňují, což je škoda. * Možná s tím ale souvisí oznámení, že Američané chtěli původně vystřelit na Měsíc jako první ženu, dokonce už měli jednu připravenou, ale J. F. Kennedy to zarazil, snad proto, že by na tu kosmonautku žárlila Marilyn. Žena tam měla letět, protože má lepší parametry, míň toho sní a je čistotnější. S Měsícem si však i lépe ženy rozumí díky svým měsíčním cyklům, takže ženská návštěva by byla jakousi poctou u starého známého patrona. * Byl vyhlášen Strom roku, jímž se stala tisíciletá lípa, která roste u obce Kotel na Liberecku. Tato lípa měla v roce 1945 kliku, protože se mohla prokázat českým původem, takže se na ni nevztahovaly Benešovy dekrety – na rozdíl od vedle rostoucího německého dubu, který se musel odšourat do Říše, což nebyla při jeho stáří a dřevnatosti žádná legrace. Chystá se proto podat na Čechy žalobu, jak mu to poradil lisabonský korek neboli špunt. * Moderní komunisté to mají v Čechách těžké: Moderní komunista Ransdorf chtěl ze svého moderního euro-platu dát dvacet tisíc na pomník pro Miladu Horákovou, a Konfederace politických vězňů je tím nemoderně uražena. Ne že by chtěla víc, ale připadá jí to jaksi nechutné. Co mají ale ti moderní komunisté dělat? Ransdorf to myslí přitom dobře, dáš peníze, jsi v pohodě, Horákovou jsme tehdy pověsili, teď jí zaplatíme kousek bronzového nehtu, třeba. Co jsme si, to jsme si, vždyť to byla taky socialistka, i když národní, což jsme my, moderní komunisti, teď tuplem. * Vědci přišli na to, že pravidelné pití bílého vína kazí zuby, neboť je to vlastně kyselina, která neleptává zubní sklovinu. Je proto lepší pít víno brčkem a rovnou ho vcucávat do krku, aniž by došlo k dotyku kapaliny se zuby. Nebo si vyndat před pitím protézu, jak to spousta moravských znalců, například Břetislav Rychlík, dělá. * Ani jsme na kultuře nepsali, že v anketě Kniha mého srdce vyhrál Jirotkův Saturnin, druhá byla Babička, pak Malý princ, jak se dalo předpokládat. Záhadou ale je, že se u národa snad už třicet let těší fenomenální oblibě zcela tuctové, byť občas snad i legrační, knížky Betty McDonaldové, které jsou o tom, jak autorka pořád čeká, až snesou její slepice vejce, a když je snesou, tak se velmi často rozbijí, v čemž je ten humor a životní moudrost. To je vážně záhada, co na tom ty Češky mají. Asi to bude také souviset s tím měsícem. * S dovolením něco osobního: vypouští se Plumlovská přehrada u Prostějova, což je místo, kam sepisovač tohoto útvaru jezdil na prázdniny a kde jako malý chlapec zažíval takové ty věci s tím spojené: poprvé se topil, poprvé spatřil vědomě kus nahé ženy (když mu bratranec ukázal díru v prknech převlékárny), rýpal se klacíkem v mrtvé rybě vyplavené na břehu, zkoumal na své kůži pijavici, snad se tu i naučil plavat a na lehátku přečetl s rozkoší svou první trochu lepší knihu – bylo to Strašidlo cantervillské od Oscara Wilda. A jednoho červencového dne, tak asi v roce 1972 nebo 1973, se mu tam potopil pěkný angličák. Tak kdyby ho při tom bagrování někdo našel, prosím, zašlete jej do redakce, nebo dejte do Muzea Prostějovska, kde si s ním snad budou vědět rady. * Ještě jedna evokace z dětství: v souvislosti s případem zneužívaní dětí v pionýrské republice Artěk si autor vzpomíná, že už před takovými třiceti lety bylo slovo Artěk – které znal každý pionýr, neboť to byl jakýsi pozemský ráj a sen každého uvědomělého hocha i dívky – používáno také jako tajné slovo pro vzájemné dětské mučení spočívající ve vrabčení, což snad nemusím psát, o co šlo. Uličník, který se nechtěl řídit pionýrskými zásadami, se přiblížil zezadu ke slušnému pionýrovi (třeba ke mně) a s výkřikem Artěk! ho počal svírat či lochtat na příslušných místech. Bylo to nevinné, ale svým způsobem prorocké.
O autorovi| Jiří Peňás, redaktor LN
